Obdobně vyznívaly i další provolání, jejichž autory byli členové několika východoukrajinských „československých spolků“, kteří se sešli k jednání v Bachmutě: „Žijící v době válečných událostí občanských válek v Rusku a přenesší v té době všechny utvořivší se vlády, konstatujeme celé české veřejnosti, že přinesené hrůzy vládou bolševických i komunistických komisařů převyšují hrůzy války světové. Vraždy lidí nevinných, sledících za pořádkem, krádeže i loupeže u občanů všech tříd, drancování obchodů nejen větších ale i t.zv. hokynářských, rekvizice všelikých druhů všeho, rozpustné noční opilstvo komisařů, násilníků bylo na denním pořádku a jediným cílem bolševické vlády. Málo toho, že ‚sovětská vláda‘ s Leninem a Trockým v čele přivedla Rusko nejen k rozvratu v státě, ale i k rozvratu společenskému, k mravnímu rozvratu v rodině i ve škole. (…) Bratři a sestry ve vlasti! Vzdálení jsouce od vás tisíce verst a přenesše všechny muky i hrůzy bolševismu, žádáme vás ve jménu naší drahé mateřštiny, nedopřávati sluchu vyskytnuvším se v naší milé vlasti různým živlům – zrádcům – kteří prodavše svůj národní cit za jidášsko-leninskou cenu kovu, chtějí připraviti po komunistickém způsobu vás – československé dělníky o spokojenou práci a vás, zemědělce o potem dobývanou zemi a tím uvrhnouti nedávno vzkříšenou vlast pod jho ujařmenosti a světové hanby“.[9]

Citované výpovědi, které lze bez přehánění označit za prorocká varování, nás nejen informují o prožitcích otřesených ukrajinských krajanů. Svědčí též o pocitu sepjetí, které v těchto těžkých chvílích pociťovali se starou vlastí, jíž ještě před nedávnem pomáhali vydobýt samostatnost. V očekávání sociálních bouří následujících po dlouhých letech válečných útrap i v důsledku zmatku vyvolaného politickým převratem, se mohlo zdát, že revoluční násilí zasáhne i české země. Krajanští předáci proto chtěli prostřednictvím Národní rady varovat českou veřejnost před politickým a sociálním dobrodružstvím, jehož byli na Ukrajině i v dalších oblastech sovětského vlivu svědky.

Situace v ČSR se však poměrně rychle stabilizovala, novému státu se podařilo relativně úspěšně etablovat a zajistit přijatelné životní podmínky pro své občany. Jinak tomu bylo na již opět sovětské Ukrajině. Válečné rozbroje byly na mnoha místech vystřídány dalším utrpením civilního obyvatelstva. Národ ve vlasti na následná zoufalá volání krajanů reagoval státně podporovanou i individuálně organizovanou pomocí. Na počátku 20. let byly v Praze se státní podporou založeny dvě organizace českých navrátilců z území SSSR – Sdružení Čechů a Slováků z Ruska a Jednota Čechoslováků z Ruska, jejich příbuzných a přátel. Obě tyto organizace si vytkly za cíl nejen materiálně podporovat remigranty, ale také iniciovat všestrannou pomoc i nadále strádajícím krajanům, kteří SSSR neopustili. Tato – opět nepříliš známá – kapitola vztahů mezi krajanskými komunitami na východě Evropy a ČSR by si ovšem zasloužila zvláštní pojednání.