„Boršč nám koluje v žilách.“ Ukrajinci a lidová kultura na Ukrajině, díl I.
Pojmy, kontexty, etnografické regiony
V následujícím cyklu příspěvků si představíme některé zajímavé fenomény z oblasti tradiční lidové kultury na Ukrajině. Současná etnologie, pro niž je lidová kultura jedním z předmětů výzkumu, nestuduje pouze jevy tradiční materiální, duchovní a sociální kultury, ale i jejich aktuální podobu prezentovanou v muzeích, na folklorních slavnostech nebo se zaměřuje na kulturní prvky, které rámují náš každodenní život. Třeba takový boršč, bez kterého si nejspíš žádný Ukrajinec nedokáže představit svou existenci, a který je považovaný dokonce za jeden ze symbolů ukrajinské identity. Díky aktivitám nevládní organizace Institut of Culture of Ukraine byla tato polévka z červené řepy, masa a zelí v roce 2022 zapsána na světový seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO.[1]
Výrazné projevy regionální lidové kultury v zemích celého světa jsou od roku 2008 zapisovány na světový seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO. Na Ukrajině bylo prozatím zapsáno 5 jevů. Pro srovnání v České republice 9, v Bělorusku 5, v Rusku 2, což ovšem více vypovídá o zájmu jednotlivých zemí o zápis na seznam než o aktuálním stavu lidové kultury v zemi. Jevy nemateriálního dědictví na seznamu UNESCO na Ukrajině jsou: Dekorativní malba z Petrykivky (2013), Kozácké písně z Dněpropetrovského regionu (2016), Huculská zdobená keramika z městečka Kosiv (2019), Krymskotatarský ornament ornek (2021), Kultura ukrajinského boršče (2022). Více viz: https://ich.unesco.org/en/lists
Lidová kultura na Ukrajině je v prvé řadě kulturou Ukrajinců, ale nejen jich. Během středověku ani novověku nebyla tato část Evropy etnicky homogenní, přestože východní Slované pravděpodobně početně převažovali nad jinými pospolitostmi. Například koncem 19. století žily na sever od Černého moře vedle převládajících Ukrajinců (tehdy ještě označovaných jako Malorusové) početné skupiny Němců, Bulharů, Rumunů, Židů, Arménů, Řeků a Tatarů.[2] Dnes je území Ukrajiny etnicky nejhomogennější v celé historii, což je v prvé řadě důsledek nehumánní politiky přesídlování, asimilace a vyhlazování ve 20. století. Podle posledního oficiálního sčítání lidu v roce 2001 se z celkového počtu 48 241 000 obyvatel 77,8 % přihlásilo jako Ukrajinci, 17,3 % bylo Rusů, 0,8 % Rumunů a Moldavanů, 0,6 % Bělorusů, 0,5 % Tatarů, 0,4 % Bulharů, 0,3 % Maďarů, 0,3 % Poláků, 0,2 % Židů, 0,2 % Řeků a další 1,6 % obyvatelstva se přihlásilo k jiné národnosti.[3] Specifickou skupinou jsou Rusíni v Zakarpatsku, kteří jsou na Ukrajině považováni za etnografickou skupinu Ukrajinců, naopak například na Slovensku, v Polsku či v Srbsku, kde také žijí, jsou uznávaní jako samostatný národ, resp. národnostní menšina. Etnické hranice obvykle neodpovídají přesně politickým hranicím, a tak je zřejmé Ukrajinci žijí také v sousedních zemích, především v Rusku.[4] Velké ukrajinské komunity nalezneme v zámoří (např. v Kanadě a USA dohromady více než 2 miliony osob)[5] a ve střední a západní Evropě.[6]
O jakých Ukrajincích vlastně bude řeč? V předmoderním období, kdy neexistovaly národy v dnešním slova smyslu, je možné pro většinové obyvatele Ukrajiny používat obecné označení východní Slované. Dobová terminologie se samozřejmě lišila, nejčastěji se hovořilo o „ruském“ živlu (pojem руський odkazoval k historické Kyjevské Rusi, srov. ukrajinské slovo ruský російський). Nicméně pro identifikaci skupin obyvatelstva se v té době více používala zemská či náboženská příslušnost než etnické či jazykové charakteristiky. Podle teorie ruského jazykovědce A. Šachmatova z konce 19. století se postupně utvořily tři větve jednoho národa, tehdy nazývány ruské: na jihu maloruská, na severu velkoruská a na západě běloruská.[7] Na Ukrajině a v Bělorusku se však už tehdy začalo rozvíjet samostatné národní vědomí a tato teorie je na Ukrajině stále vnímaná jako projev ruského šovinismu.[8] Je pravdou, že východní Slovany spojovala jazyková blízkost, písemnictví i náboženská příslušnost. Podle lingvistů se však jazyky ukrajinský, běloruský a ruský začaly od sebe oddělovat již v 11. století a to nejprve tak, že se oddělila ruská větev od ukrajinsko-běloruské a až od 17. století se vyvíjely samostatně ukrajinština a běloruština.[9] Co se týče náboženské příslušnosti, většina východních Slovanů je tradičně pravoslavná (Rusové a většina Bělorusů a Ukrajinců), ale v Haliči, která po dlouhé historické období připadala polskému státu a rakousko-uherskému soustátí, byli Ukrajinci a Rusíni řečtí katolíci (uniaté), žili zde i početní rusky a ukrajinsky hovořící Židé.[10]
Řeckokatolické církve, které mají řadu stoupenců na Slovensku, v Polsku a na Ukrajině, uznávají autoritu papeže a sdílejí s římskokatolickou církví dogmatickou nauku, liturgie je však sloužena v byzantském ritu. Pravoslavné církve jsou specifické slavnostním byzantským ritem, církevní slovanštinou a také samostatností, tzv. autokefalitou národních církví, což znamená, že nepodléhají jednomu představenému, ale každá národní církev má svého hlavního představitele, patriarchu.
Východní Slované a později Ukrajinci byli latinsky označováni také jako Ruthenians podle latinského názvu Kyjevské Rusi (Ruthenia),[11] což v podstatě odpovídá adjektivu руський. Označení Rutheni se později ustálilo jako označení užší skupiny Ukrajinců – Rusínů, kteří žili dlouhou dobu v habsburské monarchii. Samotné etnonymum „Ukrajinci“ má zemský původ, podle teritoria nazývaného Ukrajina. Pojem „Ukrajina“ se objevuje již v Kronice dávných let z 12. století, ale zdomácnělo až v století 16., kdy byla tato oblast v rámci polsko-litevského státu chápána jako oblast „na okraji“, území nikoho na pomezí Polska, Moskevské Rusi, Krymského chanátu a Osmanské říše. Později se obsah pojmu Ukrajina často měnil a do konce 19. století nebyl geograficky přesně vymezen.[12] Etnonymum Ukrajinci se začalo utvrzovat až ke konci 19. století s rozvojem literatury a politiky v době ukrajinského národního obrození.[13]
Historické oblasti na Ukrajině
Zdroj dostupný z: https://spadok.org.ua/etnohrafiya/blog [cit. 16.1.2023]
Lidová kultura se vyvíjela po staletí na lokálním a regionálním principu, a proto ji musíme odlišovat od kultury národní, která se ustanovila až s moderními národy v 19. století. Nositelé lidové kultury byly malé lokální a regionální skupiny, ne etnické skupiny – tradiční kultura a způsob života se mohl více lišit napříč regiony u jednoho etnika než u pospolitostí, které žily blízko sebe. Právě proto je jedním z hlavních úkolů historické etnologie etnografická rajonizace. Rozsáhlé území Ukrajiny (603 700 km²) zahrnuje celou řadu menších či větších etnografických celků. Pro základní orientaci můžeme zemi rozdělit do několika historických regionů, které formovaly specifické historické okolnosti. Hranice regionů často neodpovídají současným státním hranicím, zasahují na území okolních států a některé regiony s tradičně ukrajinským obyvatelstvem leží zcela mimo hranice současné Ukrajiny (například Kubáň, Starodubecko v Rusku, západní Halič v Polsku). Mezi historické regiony Ukrajiny patří především (od severozápadu k jihovýchodu): Volyň (ukr. Волинь), Halič (Галичина) – část leží v Polsku, Zakarpatsko, resp. Podkarpatská Rus (Закарпаття), Bukovina (Буковина) – část v Rumunsku, Podolí (Поділля), Polesí (Полісся), Dněperská Ukrajina, resp. Střední Podněpří (Наддніпрянська Україна, Середне Подніпро́в’я), Budžak (Буджак) – jižní část Besarábie, jež převážně leží v Moldavsku, Siverie (Сі́верщина) – část v Rusku, Slobodská Ukrajina (Слобожа́нщина) – část v Rusku, Záporoží (Запорожжя), Donbas (Донбас) – část historické Donštiny, zasahuje do Ruska, a některé další.[14]
Cílem příspěvku není detailněji definovat národní kulturu a procesy formování samostatného ukrajinského národa. Zmatení pojmů může však nastat z toho důvodu, že do většiny slovanských jazyků (včetně ukrajinštiny a ruštiny) se český pojem „lidová kultura“ překládá jako narodna kultura, slovo narod znamená „lid“, „pospolitost“, naopak „národ“ v moderním slova smyslu překládáme jako nacija.
Dalším východiskem, se kterým etnografická rajonizace pracuje, je geografický a přírodní charakter krajiny. Na základě přírodních specifik vymezila ukrajinská etnologie čtyři rozsáhlé makroregiony: 1. Polesí – řídce zalidněná oblast na pomezí Běloruska a Ukrajiny s přesahy do Polska a Ruska, z velké části ji pokrývají lesy, mokřady a bažiny, 2. Lesostepní oblasti – široce pojatá západní a centrální část dnešní Ukrajiny, 3. Stepní oblasti jihovýchodní Ukrajiny, a nakonec 4. Karpaty, nejmenší horská a podhorská oblast na jihozápadě Ukrajiny. [15]
Třetí dělení, u kterého se zastavíme podrobněji, vzniklo na základě mezioborových výzkumů jevů tradiční lidové kultury, folkloru, ukrajinských dialektů a historických, přírodních a ekonomických souvislostí v 60. letech 20. století. Tato etnografická rajonizace bere v úvahu data z konce 19. a počátku 20. století. Rozsáhlé území Ukrajiny etnologové rozdělili do tří velkých kulturně-geografických zón, které víceméně odpovídají hlavním nářečním skupinám, v jejichž rámci pak popsali jednotlivé menší etnografické oblasti a skupiny. Jedná se o Centrálně-východní zónu, Ukrajinské Polesí a Západní (jihozápadní) zónu.[16]
Mapa ukrajinských nářečí.
Zdroj: Енциклопедія Українська мова. Київ, 2005. Dostupné z: https://uk.wikipedia.org [cit. 16.1.2023]
1. Centrálně východní zóna
Zahrnuje největší část Ukrajiny – střední, východní a jihovýchodní část země včetně metropole Kyjeva a největších měst (Dnipro, Zaporižžja, Charkov, Oděsa) a poloostrova Krym. Tradičně se severní část této oblasti dělí na levobřežní (na východ od Dněpru) a pravobřežní (na západ).[17]
Na setkání kozáckého shromáždění pod vedením hejtmana Bohdana Chmelnického se zástupci ruského cara Alexeje Michajloviče roku 1654 v Perejaslavi se dohodlo připojení Levobřežní Ukrajiny k carskému Rusku. Po andrušovském míru (1667) mezi Polskem a Ruskem byla Levobřežní Ukrajina potvrzena mírovou smlouvou jako součást Ruska, zatímco Pravobřežní Ukrajina zůstala součástí Republiky obou národů (Rzeczpospolita) – polsko-litevské unie.
Dále tuto zónu dělí ukrajinští etnologové na tři rozsáhlé podoblasti – Dněperskou Ukrajinu, Slobodskou Ukrajinu a jižní stepní oblasti. Dněperská Ukrajina je považována za srdce země, jedná se vysoce urbanizovaný a v rámci dnešní Ukrajiny nejrozvinutější region. Převažují zde etničtí Ukrajinci (až 90 %) a kromě ukrajinštiny a ruštiny se zde ke komunikaci využívá suržyk, smíšený jazyk. Zahrnuje menší etnografické celky jako například rázovitou oblast Poltavsko, která je známá svými tradičními řemeslnými výrobky – rozvíjelo se zde hrnčířství, tkalcovství, vyšívání a výroba hudebních nástrojů. Slobodská Ukrajina byla pohraniční oblastí ruského carství. Slovo sloboda (svoboda) označovalo pohraniční vesnice, které byly osvobozeny od carských daní výměnou za stráž hranic před nájezdy Tatarů z jižních stepí. Od 2. poloviny 16. století byla Slobodská Ukrajina postupně osidlována donskými a záporožskými kozáky. Centrem oblasti je město Charkov. Třetí oblastí jsou jižní stepi, nazývané také Záporoží podle peřejí na Dněpru (za porohamy) nebo Divoká pole. Sídlily zde kočovné kmeny Kumánů a Pečeněhů, Mongolové, oblast patřila pod sféru vlivu tatarských států (Krymského chanátu, Nogajské hordy). Ve 14. století se stala součástí Litevského velkovévodství a usazovali se zde také Slované. Pod vlivem rostoucího nebezpečí útoků krymských Tatarů zde byly v 16. století vytvořeny opevněné stanice a formovaly se oddíly kozáků, placených obránců hranic. Ukrajinští kozáci založili v 16. století na Dněpru předstátní útvar Záporožskou Sič.[18]
Záporožská Sič existovala od 16. do 18. století v jižní Ukrajině v povodí řeky Dněpr, v oblasti dnešní Kachovské přehrady. Samotné slovo sič znamená kozáckou pevnost. Kozácký hetmanát, který v rámci Záporožské Siče založil hejtman Bohdan Chmelnický v polovině 17. století je obvykle vnímán jako předchůdce ukrajinského státu a má velmi silné postavení v ukrajinském národním mýtu. Viz např. RYCHLÍK, Jan; ZILYNSKYJ, Bohdan a MAGOCSI, Paul R.. Dějiny Ukrajiny. Praha: NLN, 2015, ISBN 978-80-7106-409-1.
Obyvatelé Ukrajiny bývali v minulosti někdy souhrnně označováni jako „kozáci“, což bylo nepřesné, protože jako kozáci se označovaly mnohé svazy svobodných obyvatel i v jihoruských stepích, například donští, kubáňští a těrečtí kozáci na území dnešního Ruska. Na formování kozáků měli podíl turkičtí kočovníci, kteří ve stepích pod vlivem Slovanů začali přecházet k usedlému způsobu života a zemědělství, a rovněž uprchlí nevolníci z Ruska a Polska, kteří se ve svobodných kozáckých komunitách usazovali. Jižní oblasti zahrnují také Donbas, rozsáhlý těžební a průmyslový region s uhelnými a solnými doly, multietnický Budžak (jižní část Besarábie) a poloostrov Krym, nazývaný také Tavrija (Та́врія).[19]
Celá centrálně-východní oblast byla v minulosti pod přímým vlivem carského Ruska a prošla několika rusifikačními vlnami. Dnes se jedná o velmi industrializovanou část Ukrajiny, kde tradiční lidová kultura zanikala spolu s industrializací již od konce 19. století.
2. Ukrajinské Polesí
Bažinatá oblast na severu Ukrajiny. Podle řeky Dněpr se dělí na západní (pravobřežní) a východní (levobřežní) část. Na západě se mluví dialektem západní polesština, což je směs ukrajinštiny a běloruštiny. V průběhu staletí patřily různé části Polesí střídavě Polsku nebo Rusku, což samozřejmě ovlivnilo regionální charakter kultury. Vzhledem k přírodním podmínkám se zdejší obyvatelstvo hojně zabývalo rybolovem, myslivostí a včelařstvím. Polesí bylo etnology často považováno za jádrovou oblast staré a „autentické“ slovanské kultury, napžíklad polský etnolog Kazimierz Moszińsky, který se jako první systematicky věnoval srovnávacímu studiu lidové kultury Slovanů (od 20. let 20. století), označil kulturu Polesí za „nejzachovalejší“ a nejpůvodnější materiál, „nejtypičtější“ pro Slovany, bez západních, byzantských či orientálních vlivů, které byly výrazné u jiných slovanských pospolitostí.[20] Za archaické prvky lidové kultury zde na konci 19. a na počátku 20. století byly považovány například střih košile, obuv pletená z kůry, systém výročních obyčejů, výšivka, silné patriarchální vztahy v rodině nebo na rozdíl od jiných oblastí Ukrajiny stále funkční komplex zvykového práva, který upravoval využívání pastvin, luk, lesů, lovišť či pravidla sousedské výpomoci a obecního soudu.[21] Západní část území byla silně poznamenaná Černobylskou havárií v roce 1986.
Dívka z Podolí, obraz V. Tropinina
Zdroj dostupný z: https://uk.wikipedia.org [16.1.2023]
Tato zóna je z etnologického hlediska nejrozmanitější a oproti například jižním stepím je typická svou historickou kontinuitou slovanského osídlení. V průběhu staletí se ocitala (celá i různé její části) pod nadvládou různých politických subjektů – polsko-litevského státu, Ruska, moldavského knížectví, habsburské monarchie, Polska, Československa. Zahrnuje východní část historické Haliče s centrem ve Lvově, která byla do 2. světové války polská a více než z poloviny osídlena Poláky. Dále zde žili Ukrajinci a Rusíni a velké procento populace (více než 10 procent) tvořili Židé. Haličtí Židé stáli u zrodu reformního hnutí judaismu – chasidismu. Chasidští Židé žili také ve Volyni a v Podolí.[22]
Etnologové vymezují v rámci této zóny následující etnografické regiony – Volyň, Podolí, Opolí a Pokutí (v rámci tzv. Přikarpatí, ukr. Прикарпаття), Huculsko, Bojkivščynu, Lemkivščynu právě poslední tři „karpatské“ oblasti byly pojmenovány podle tamějších obyvatel, etnografických skupin Huculů, Bojků a Lemků. Naopak Volyňané, Podoljané, Pokuťané dostali své etnonymum podle názvu teritoria. Volyň se částečně překrývá s Polesím, které bylo definováno především geograficky a dialektologicky. Dosud zde existuje česká,[23] polská, židovská a běloruská národností menšina a komunita římských katolíků. Nalezneme zde řadu archaických prvků v lidovém oděvu, výšivce nebo oslavě výročních obyčejů (např. Ivana Kupala), svateb, podobně jako v Polesí. Podolí leží v jižní části západní Ukrajiny a zasahuje i do severního Moldavska. Neprošlo výraznou industrializací, i dnes zde má silnou pozici zemědělství, zejména pěstování ovoce, vinné révy a zeleniny. Spolu s Volyní se jedná o rurální regiony s bohatou historií, kulturou a silně zakořeněným ukrajinským folklórem, na který ve svých dílech navazovala například nejznámější ukrajinská spisovatelka Lesja Ukrajinka. V Podolí byl zaznamenaný výrazný projev jarního obřadního písňového folkloru, tzv. hajivka, hailka (ukr. гаївка, гаїлка) a také barevně vyšívané ženské košile. Zakarpatsko bylo od 11. století součástí Uherska a pod názvem Podkarpatská Rus patřilo v letech 1918-1945 Československu. Označení Rusíni (na Ukrajině se preferuje označení Zakarpatští Ukrajinci) sdružuje několik menších skupin – Bojkové žijí v oblasti označované Bojkivščyna, přesahují také do Polska (zejména Lemkové v oblasti Lemkivščyna), na Slovensko (Prešovsko) a do Rumunska (oblast Maramureš). Zakarpatská Ukrajina byla hojně osídlena do holokaustu také Židy, Němci, Romy, Maďary – posledně jmenovaní i dnes tvoří 12 % obyvatel oblasti. Na východ od Zakarpatska se v rámci západní zóny vydělují rázovitá Huculščyna, která je podle ukrajinských etnologů nejatraktivnější a nejlépe popsanou etnografickou oblastí v celé Ukrajině, Pokutí a Bukovina s bohatou lidovou kulturou a multietnickým charakterem (Bukovina s rumunským, moldavským, romským a německým živlem).[24]
Ссылки
[1] https://ich.unesco.org/en/lists [cit. 08. 01. 2023]
[2] Viz např. Єтнографическая карта европейской Россiи, составилъ А.Ф. Риттихъ [online]. 1875 [cit. 10. 01. 2023]. Dostupné z: https://i0.wp.com/akarlin.com/wp-content/uploads/2019/01/map-russia-ethnic-1875-rittich.jpg?ssl=1
[2] Ibid.
[3] Oficiální stránky sčítání lidu 2001 na Ukrajině Всеукраїнський перепис населення 2001 [online]. Dostupné z: ukrcensus.gov.ua [cit.23.01.2023]. Nové sčítání proběhne v roce 2023. Dostupné z: http://www.ukrcensus.gov.ua/ [cit.23.01.2023]
[4] Podle sčítání lidu z r. 2010 tvořili Ukrajinci 1,4% obyvatelstva Ruské federace. Dostupné z: https://www.strana2020.ru/mediaoffice/kto-my-i-otkuda-perepis-poschitaet-narody-i-yazyki-rossii/ [cit.23.01.2023]
[5] Viz např. data z USA, dostupné z: https://archive.ph/20200214010655/http://factfinder.census.gov/faces/tableservices/jsf/pages[cit.23.01.2023], nebo Kanady, dostupné z: https://www12.statcan.gc.ca [cit.23.01.2023]
[6] Viz např. У Польщі проживають, працюють і навчаються 2 млн українців – посол [online]. Dostupné z: https://www.eurointegration.com.ua/news/2018/04/17/7080564/ [cit.23.01.2023]
[7] NIEDERLE, Lubor. Slovanský svět: zeměpisný a statistický obraz současného Slovanstva. Praha: nákladem Jana Laichtera, 1909, s. 11.
[8] Srov. např. Rozhovor s ukrajinským filozofem Oleksandrem Kulykem [online] 12.1.2023 [cit. 16. 01. 2023]. Dostupné z: https://denikn.cz/1050225/tahle-valka-pro-rusy-skonci-kocovinou-jakou-jeste-nikdy-nezazili-rika-filozof-oleksandr-kulyk/?ref=top
[9] BLAŽEK, Václav: Klasifikace slovanských jazyků. In: KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek a PLESKOTOVÁ, Jana, eds. CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. 2017 [cit. 10. 01. 2023]. Dostupné z: https://www.czechency.org/slovnik/KLASIFIKACE SLOVANSKÝCH JAZYKU
[10] DEUTSCH, Gotthard: Galicia, Austria. In:Jewish Encyklopedia [online]. 1906 [cit. 23. 01. 2023]. Dostupné z: https://www.jewishencyclopedia.com/articles/6473-galicia-austria
[11] Viz. např. Carte Linguistique, Ethnographique et Politique actuelle De L’Europe Orientale par Casimir Delamarre [online] 1868 [cit. 10. 01. 2023]. Dostupné z: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/de/Linguistic_and_political_map_of_Eastern_Europe%2C_Casimir_Delamarre%2C_1868.jpg
[12] RYCHLÍK, Jan; ZILYNSKYJ, Bohdan a MAGOCSI, Paul R.. Dějiny Ukrajiny. Praha: NLN, 2015, ISBN 978-80-7106-409-1, s. 5.
[13] МАКАРЧУК, С. А., Ред. Етнографія українців. Львів: ЛНУ ім. І. Франка, 2015, с. 103.
[14] Viz např. https://spadok.org.ua/etnohrafiya/blog [cit. 23.01.2023] nebo https://uk.wikipedia.org [cit. 23.1.2023]
[15] КОСМIНА, О.Ю. Етнографiчнi регiони України [online]. In: Енциклопедія історії України: Т. 3: Е-Й. Київ: Наукова думка, 2005 [cit. 02. 01. 2023] Dostupné z: http://www.history.org.ua/?termin=Etnografichni_regiony_Ukrainy
[16] МАКАРЧУК, С. А., Ред. Етнографія українців. Львів: ЛНУ ім. І. Франка, 2015, с. 188.
[17] МАКАРЧУК, С. А., Ред. Етнографія українців. Львів: ЛНУ ім. І. Франка, 2015, с. 188-192.
[18] Ibid.
[19] Ibid.
[20] MOSZYŃSKI, Kazimierz. Kultura ludova Słowian. Część I Kultura materiálna. Kraków: Polska akademja umiejętności, 1929.
[21] МАКАРЧУК, С. А., Ред. Етнографія українців. Львів: ЛНУ ім. І. Франка, 2015, с. 194, 195.
[22] ROSENTHAL, Heman, DUBNOW S.M. Hasidim, Hasidism. In: Jewish Encyklopedia [online]. 1906 [cit. 23. 01. 2023]. Dostupné z: https://www.jewishencyclopedia.com/articles/7317-hasidim-hasidism.
[23] Volyňští Češi jsou etničtí Češi či jejich potomci usazení od druhé poloviny 19. století ve Volyni.
[24] МАКАРЧУК, С. А., Ред. Етнографія українців. Львів: ЛНУ ім. І. Франка, 2015, с. 196-211.
Барбора Навратилова Махова
Этнолог и переводчик
Изучала этнологию и славистику на Философском Факультете Масарикова университета в Брно со специализацией болгарский язык и литература. Свои знания она смогла развивать в течение полугода в Софийском университете и двух семестров в Пловдиве (Болгария). В университете в Скопье (Северная Македония) изучала македонский язык и занималась исследованием македонской национальной идентичности среди православного и мусульманского населений страны. В своей диссертации она сосредоточилась на повседневной жизни, экономических стратегиях и религиозности деревенской общины в горном районе Северной Македонии. В последние годы она преподавала чешский язык для иностранцев (из стран, не входящих в ЕС) в Брно и также работала переводчиком болгарскомо языка. В настоящее время она преподает народную культуру славянских народов и жителей Балкан в Институте европейской этнологии и в Институте славянских исследований на Философском Факультете Масарикова университета. Онa тоже долгое время занимается проблемой беженцев и трудовой миграции из (Юго-) Восточной Европы в Чешской Республике.
Тема статьи
Поделиться
Link2Ukraine
Link2Ukraine является независимым источником анализов, новостей и мнений экспертов. Авторы опубликованных материалов – академики, исследователи, эксперты и профессиональные журналисты. Независимые эксперты делятся на нашей платформе своими знаниями об Украине. Такая деятельность в настоящее время, по нашему мнению, очень полезна и почти необходима. Особенно потому, что информационное пространство переполнено множеством фейковой или недостоверной информациии. Напротив, источник нами опубликованой информации всегда чётко указан и специфицирован.
