Bohemka 2019

V Bohemce, rodišti mnoha současných reemigrantů, se český jazyk a zvyky udržují dodnes. Bohemka byla od svého založení po více než půl století ryze českou vesnicí. Po zrušení české školy a evangelické církve ze strany státu v 60. letech 20. století se postupem času staly ruština a ukrajinština komunikačním médiem rovnocenným českému jazyku a v současnosti již mezi obyvateli Bohemky převažuje ukrajinština, což je dílem dáno školní výukou a dílem vzrůstajícím podílem ukrajinských obyvatel. Čeština si přesto stále uchovává své místo, předávána z generace na generaci při každodenní komunikaci v rámci rodin či při svátečních setkáních prostřednictvím národních písní a náboženských zpěvů (kterým se učí i ukrajinští obyvatelé), a od 90. let obnovením výuky češtiny s podporou Českobratrské církve.

České zvyky a jazyk nesou pozitivní sentimentální náboj, vztahují se k dětství, rodině, blízkým a předkům. V rámci daném existencí českých vesnic na jihu Ukrajiny nebyly zjištěny známky vnímání stigmatizace znaků příslušnosti k české menšině ze strany okolní populace. Naopak hospodářská vyspělost, lepší ekonomické postavení a organizace Čechů dodávala v očích krajanů z Bohemky určitou míru prestiže českému jazyku a krajanským zvykům. „V Bohemce byl všude pořádek a od roku 68 už tam byli ty chodníky asfaltové, když to ani nebylo obecní centrum… postavil se dům kultury, škola… v Bohemce bylo všechno. Pěstovala se zelenina, sad jsme měli, vinici jsme měli, včely, koně, krávy, všechno možné. Tak jako, to byla jako vzorová vesnice, bohatá…“ takové je vesměs vnímání Bohemky místními rodáky.

Obdobně pociťovali situaci i čeští krajané v dalších lokalitách dle zkušeností Andreje Bažanta z českých vesnic na Krymu (Bažant, 2000, 319). O absenci stigmatizace může svědčit mimo jiné rostoucí množství smíšených manželství či automatické osvojování si místních zvyků a znalosti českého jazyka přistěhovavšími se ukrajinskými obyvateli. Hrdost na české kořeny se vzhledem k jejich pozitivním konotacím uchovala až do současnosti, ač projevy krajanské příslušnosti byly značně rozmělněny působením okolního prostředí či administrativními tlaky na etnické a náboženské sjednocení v rámci SSSR. Aktuální mluvená čeština v českých vesnicích již není řečí stejnou jako v ČR „…spíš řekneme, že to je bohemský než český… Je to hodně naša řeč,“ upřesňuje informátorka[1] v Bohemce. Podobné je to i s dalšími prvky české kultury, ve většině případů se na otázku, zda je určitý zvyk či jídlo české, tazateli dostává nejasných odpovědí: „To je bohemský, jako Ukrajincí ani to nepoužívaj, jako my v Bohemce.“ „Takže jsou český?“ „No…já nevim, český nebo bohemský to nevim.“

Přívlastek ‚bohemské‘ reprezentuje samostatnou kategorii, do které spadá velká část krajanských kulturních obyčejů i jazyka, nekorespondujících zcela ani s českou ani s ukrajinskou proveniencí. Bohemská kultura byla formována v rámci interakcí s okolním prostředím, kterým předci současných Bohemčanů při svém až 200 letém putování prošli. Jako taková se nutně prolíná s kulturním dědictvím ostatních českých vesnic na jihu Ukrajiny, jejichž obyvatelé sdílejí obdobnou životní zkušenost. Znaky příslušnosti k bohemské kultuře byly reprodukovány v každodenních činnostech, které i noví usedlíci ukrajinského původu automaticky přejímali. „No ze začátku trošku bylo těžko, no a potom jsem přivykla. Zvyky kultura a tak… Všechno jsem přijímala tak jak to mělo být, všechno se naučila, kluzky vařit ze syrových brambor, z míchaných, buchty píct,“ vysvětluje bývalá učitelka místní školy, Ukrajinka, která se přistěhovala do Bohemky z nedaleké vesnice v 70. letech.

Osvojení si bohemských zvyků a jazyka bylo prostředkem začlenění se do lokální komunity: „… a musely mít to takovýdle čepičky (bohemské děti)… tak to, že to bylo český dítě,“ popisuje kurátorka v muzeu Bohemky. „Když přijela do nemocnice matka s českým dítětem z Bohemky, tak hned věděli odkud je… Ty Ukrajinci, co bydleli v Bohemce, tak oni si počitali, že musej mět taky tu čepičku … A jídla bohemský vařit.“

Tradiční dětský oděv, 2. pol. 20. stol. (Bohemka, 2019)

Příslušnost k lokální komunitě v dnes již více národnostní Bohemce není určována ani tak původem jako spíše participací na způsobu života dané skupiny a sdílením lokální kultury. V případě Bohemky komunita nicméně není omezena lokálně, vzhledem k provázanosti bohemské kultury s kulturou ostatních českých vesnic na Ukrajině je možno ji nazírat jako komunitu translokální sdílející specifickou krajanskou kulturu českého původu. Translokální krajanská komunita utváří rámec solidárních vztahů ne nepodobných národní sounáležitosti, jak ji nastiňuje Zdeněk Uherek (Uherek, 2000, 347). Výpovědi informátorů (pozn. vysvětlení pojmu viz níže) nicméně naznačují odlišný rozsah komunity, než jak je definován Uherkem. V první řadě přesahuje konkrétní příbuzenské struktury. Komunity českých vesnic byly již zpočátku utvářeny více rodinami většinou bez příbuzenských vazeb. Stejně tak pozdější začlenění nově přistěhovaných ukrajinských rodin či jednotlivců se v mnoha případech nezakládalo na příbuzenství. To je možno doložit mimo jiné na příkladu ukrajinských učitelek místní základní školy, kdy integrace prostřednictvím přijetí místních zvyků a jazyka zpravidla předcházela eventuální navázání spřízněnosti sňatkem. Dále, jak již bylo výše zmíněno, krajanská komunita se neomezuje na lokální komunitu jedné vesnice, ale zahrnuje krajany žijící v dalších lokalitách a to včetně izolovaně žijících rodin ve větších městech, koneckonců mnoho z nich jsou bývalí sousedi rodičů či prarodičů často ještě z dávných domovských lokalit jako Zelow či Volyňské vesnice.

V případě Bohemky a okolních vesnic lze s jistotou tvrdit, že zásadním prvkem stmelujícím krajanskou komunitu bylo ještě do nedávné minulosti kromě společných kořenů převažující evangelické náboženství posilující odlišení české menšiny od okolní společnosti. „Dohromady nejvíc co držela, tak to vydržela ta víra. My se drželi při hromadě,“ říká rodačka z Bohemky.

Betlémská kaple, (Bohemka, 2019)

Evangelická shromáždění[2] byla centrem společenského života vesnické komunity, odehrávaly se zde bohoslužby i jiná setkání, sloužila taktéž potřebám nedělní školy, přičemž kazatel i učitel (často v jedné osobě) byli v mnoha případech vyslanci z Čech či z české školy v Kyjevě. Náboženství a výuka českého jazyka propojovala české vesnice s českou zemí i vzájemně napříč lokalitami. Společenské aktivity jako hudební spolky a výuka češtiny v nedělní škole, či slavnostní příležitosti jako svatby či pohřby byly s náboženstvím i s krajanstvím nedílně spojeny. Propletení náboženství a krajanských praktik posílilo význam obou a přispělo obzvláště v evangelické Bohemce k zachování češtiny a českých zvyků i po zrušení českých škol a zákazu evangelických bohoslužeb. Etnické vědomí se uchovalo ve svátečních obyčejích, každodenních praktikách, hudbě a textech národních a náboženských písní: „Bývalo to na pohřbech, na svatbách, když nějaké narozeniny u příbuzných tak se národní písně zpívaly…“

Zpěvník národních písní (Bohemka, 2019)

V současné době je mnoho obyvatel Bohemky ukrajinského původu, rodiny jsou smíšené, česko-ukrajinské, mnoho krajanů žije téměř izolovaně ve větších městech, kde velká část z nedostatku jiných možností navštěvuje kostely pravoslavné, zatímco evangelických bohoslužeb v Bohemce se účastní místní pravoslavní. Český jazyk je slyšet stále méně, nové generace narozené mimo Bohemku jej již téměř neznají. Co drží české krajany ‚při hromadě‘ dnes?

90. léta přinesla na Ukrajině prudký rozvoj českých krajanských spolků. Změna režimu umožnila obnovení kontaktů s Českou Republikou a Českobratrskou církví, za jejichž podpory vznikaly krajanské spolky v Bohemce, Oděse, Prvomajsku i dalších lokalitách. Dospělí i děti se s chutí účastnili rozvoje tanečních a hudebních souborů, slavností a konferencí na téma české kultury a v neposlední řadě kurzů českého jazyka. Mnoho z nich již v současné době žije v České Republice. Někteří z bohemských starousedlíků dospěli k přesvědčení, že právě zájem o přesídlení do Čech byl zdrojem motivace členů spolku: „Jo, když je možnost přesídlit do České Republiky a ukázat, že máš český kořeny, … I většina prvních předsedů vod tyhledstech spolků už jsou dávno tam, i jejich děti už dávno tam jsou.“ Takový závěr není překvapující a je do určité míry potvrzován i dotazovanými reemigranty: „My děti pořád připravovali na vysoku školu, že budou vtadi studovat to v Čechach, tak proto chodili pořad do českeho spolku…“, ale je to všechno? A jak vysvětlit spolkovou aktivitu u těch, kteří o návrat do Čech nemají zájem, či stesk po spolku u přesídlených krajanů?

Výuka češtiny v Bohemce (2019)

Spolek je místem sdílení vzpomínek na dětství, kreativních činností, rozvoje, uvědomění si společné historie a v některých případech ovšem i sdílených nadějí na lepší život. Poskytuje seberealizaci, útočiště a spojení s domovem. Zásadním způsobem rozšiřuje krajanskou komunitu o ty, kteří již spojení s ní téměř ztratili, podporuje spolupráci a sounáležitost v jejím rámci. Vše veskrze benefity obdobné těm, jež předkům skýtala církevní shromáždění v českých vesnicích (není náhodou, že současný bohemský krajanský spolek je od Českobratrské církve neoddělitelný). Krajanské spolky je možno vnímat jako určité následníky evangelického shromáždění, stmelující krajanskou komunitu a formující její společnou identitu. Bez ohledu na motivaci členů fungují v rámci spolku obdobné mechanismy posilující vzájemnou solidaritu a identifikaci členů jakožto Čechů na bázi sdílení společných zájmů, historie, obdobné životní zkušenosti a krajanské varianty české kultury. V cizím prostředí má spolek potenciál sloužit jako prostředek vyrovnání se s okolím a začlenění do společnosti tak jako v případě multietnické Oděsy (Uherek, 2000, 347).

Přesídlení do České Republiky znamená pro většinu krajanů setkání s realitou, která nemá mnoho společného s českou kulturou, tak jak ji znají. Tytam jsou solidární vztahy mezi Čechy, jazyk je odlišný stejně jako mnoho praktik a obyčejů. Spolky se ve velké míře soustřeďují hlavně na tradiční kulturu, jež je již minulostí. Historický český původ nemá schopnost substituovat reálné sociální vazby natožpak zprostředkovat obeznámenost s teritoriem. Češství znamená v tomto případě spíše příslušnost k abstraktní konstrukci národnosti vytvořené skrze vzpomínky přenášené z generace na generaci lidmi, jejichž domovem se již dávno stala jiná země.

Realitou zaslíbené domoviny je cizí prostředí, zpřetrhané příbuzenské a sociální vazby, a pracovní diskriminace (vzhledem k jazykové bariéře spolu s neuznáním platnosti zahraničního vzdělání) ústící v relativní ekonomickou deprivaci a snížení sociálního statusu. Stigmatizace, se kterou se jako Češi na Ukrajině nesetkali, je tím více překvapující v zemi původu. Přesídlení krajané začínají v Čechách prakticky od nuly a jediným známým prvkem v novém prostředí je komunita. Krajanská komunita představuje síť vzájemné pomoci a solidarity tak jako tomu bylo tam, kde vznikla. Paradoxním ale veskrze logickým jevem provázejícím proces integrace v České Republice je inverze společné identity. Dílem přemoženi pohledem bezprostředního okolí, jež je v mnoha případech vnímá jako Ukrajince, a dílem pod vlivem emočních vazeb k rodné lokalitě, se potomci Čechů stávají krajany z Ukrajiny.

Ze zkušeností reemigrantů v poválečném období vyplývá, že: „Nejdůležitějším faktorem při přivykání novým poměrům byla možnost integrace ve sboru. Hledali sbory odpovídající jejich způsobu pobožnosti. Pokud je našli, našli svůj ‚domov‘.“ (Štěříková, 1995, 383). Ač v aktuální situaci náboženský aspekt již nehraje zásadní roli, jako sbor i krajanský spolek sdružuje lidi podobného smýšlení, s obdobnými životními zkušenostmi, v rámci aktivit všem důvěrně známým. Má potenciál stát se záchytným bodem jakožto prostředek navazování a udržování přátelských či dokonce příbuzenských vztahů. Právě absence takového sociálního zázemí je po přesídlení pociťována nejtíživěji. Jak ukazuje příklad Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel (SCVP, 2019) a jemu podobné, krajanská sdružení mají svou tradici mezi reemigranty v českém prostředí, zjevně tedy mají své opodstatnění.

Pozn.

[1] Termín informátor označuje v antropologii/etnologii/etnografii osobu zkoumané populace poskytující výzkumníkovi informace, ze kterých jsou vytvářena převážně kulturní data. Zatímco respondent odpovídá na přímé otázky, informátor sděluje výzkumníkovi to, co si myslí, že by měl o zkoumané kultuře vědět.

[2] Shromáždění je používáno ve dvou významech, v prvním případě jde o modlitební shromáždění tedy bohoslužby evangelické církve, v druhém je tak nazývána budova, kde se odehrávají náboženská setkání a kázání. V Bohemce byla v 90. letech postavena za přispění Českobratrské církve Betlémská kaple, nahrazující původní shromáždění z první poloviny 20. století. Bohemští Češi kapli nenazvou jinak než Shromáždění.