„Nikde na světě to nedělají jako my.“ Lidová kultura na Ukrajině, díl II.
Etnografické skupiny nebo svébytná etnika? Polešuci, Rusíni a další obyvatelé Ukrajiny
Mají etnografické a regionální skupiny v ještě své místo v globalizovaném světě? Odpověď bude znít ano i ne. V některých částech Evropy hraje tento způsob sociální diferenciace stále obrovskou roli. Etnografické skupiny v evropském kontextu chápeme jako části národa, resp. etnika, tvořené nositeli kultury, kteří jsou společensky a kulturně odlišní od svého okolí. Vědci je vymezují často na základě specifických kulturních znaků – nářečí, způsobu obživy, zvláštnosti oděvu, architektury a geografického prostředí, ale co je klíčové a směrodatné – jejich příslušníci jsou propojeni skupinovým povědomím, sounáležitostí a společným jménem.[1]
Klasifikací etnických skupin a národů na základě fyzických znaků (barvy vlasů, očí a cefalického indexu) se na přelomu 19. a 20. století zabývala fyzická antropologie, která je na Ukrajině populární dodnes. Podle antropologa, etnografa a archeologa Fedira Vovka (1847-1928), který definoval 7 antropologických typů Ukrajinců, jsou Ukrajinci fyzicky nejbližší jižní Slovanům (tzv. dinárský typ), což podpořilo argumenty o samostatnosti ukrajinského národa, odlišného od Rusů.[2] Nicméně český antropolog a archeolog Lubor Niederle uvedl, že přestože u Ukrajinců na jihu výzkum ukazoval spíše vyšší vzrůst, tmavší pigmentaci a více brachycefalie (krátkolebosti), regionální a lokální odlišnosti v rámci jednoho národa byly větší než průměrný rozdíl mezi celými etnickými celky Rusů, Bělorusů a Ukrajinců. Více se např. lišili horalé od obyvatelů rovin nezávisle na etnicitě či jazyku, kterým hovořili.[3]
O uceleném komplexu tradiční lidové kultury jednotlivých etnografických skupin hovoříme obyčejně v kontextu období, kdy byl zaznamenán, což je na území Ukrajiny druhá polovina 19. a první polovina 20. století.[4] Řada obyvatel si však udržela povědomí odlišnosti a jistá specifika dodnes. S tím souvisí kontinuita tradice, která byla zachována v různých regionech v různé míře, méně v těch nejvíce industrializovaných a modernizovaných na východě Ukrajiny. Naopak některé oblasti západní Ukrajiny, především širší oblast Karpat, se pro své mnohé živé projevy lidové kultury stala v posledních letech součástí výletů cizinců i Ukrajinců z „rozvinutějších“ částí Ukrajiny za „exotikou“ a do „živých etnografických muzeí“.
Dnes kulturu těchto skupin studujeme trochu jinak – jako kulturní dědictví, folklorismus (tzv. druhou existenci folkloru v rámci masové kultury, folklor na jevišti) nebo v kontextu regionální identity. Specifika těchto skupin se projevují často ve spolkové činnosti, pěstování folkloru a tradic, což zajišťuje reprodukci skupinové identity. To ale neznamená, že dané projevy nejsou autentické – naopak, tradice se neustále proměňují, modifikují a konkrétní jevy – jako např. vyšyvanky (košile s výšivkou) z Dněperské Ukrajiny, barevné koberce Huculů, písně z Polesí nebo zpěvy s houslemi z Bojkivščyny – získávají nové veledůležité funkce.
Podívejte se na trh v Kosivu, kde nakoupíte např. tradiční huculskou keramiku
Zdroj dostupný z: https://livingbyart.online/istorii/uzhytkove-mystecztvo/nichnyy-bazar-u-kosovi/ [cit. 08. 02. 2023]
Jaké etnografické skupiny existují v rámci ukrajinského národa? Již v druhé polovině 19. století ustanovil ukrajinský etnograf Pavlo Čubyns‘kyj tři velké etnografické „nadskupiny“ Ukrajinců, přičemž vycházel především z dialektologického rozdělení. Všechny tři velké skupiny zahrnují množství podskupin. Jako první definoval tzv. Polešuky, obyvatele Polesí a severovýchodní Volyně. Do této skupiny na pomezí ukrajinského, běloruského a polského národa zahrnul také například Podlašuky, obyvatele oblasti Podlesí, která dnes leží v Polsku, a Pinčuky (z okolí města Pinsk). Za druhé definoval nejpočetnější „jádrové“ Ukrajince, tzv. ukrajinský typ, který zahrnuje obyvatele střední Volyně (Volyňci), okolí Kyjeva, jihovýchodního Podolí a pobřeží Černého moře (Poberežci), obyvatele jižních stepí (Stepovici) a dalších východních částí dnešní Ukrajiny (Kozáci, Zaporožci). Jako nejmenší skupinu definoval Rusíny, karpatské Ukrajince, obyvatele západní Volyně a Haliče a v prvé řadě horalé. Karpatští horalé se dělili na čtyři skupiny – Lemkové na západě po obou stranách Beskyd (dnes především v Polsku a na Slovensku), Bojkové na východ od Lemků za řekou San, Tucholci (později označovaní jako Doliňané) a Huculové dále na jihovýchod.[5]
Pavlo Čubyns’kyj (1839-1884) byl ukrajinský geograf, etnograf, básník, autor slov ukrajinské hymny (od r. 1992).
My se podrobněji podíváme na některé specifické kulturní rysy dvou menších skupin – Polešuků a Rusínů. Co se týče největší skupiny, tzv. jádrových Ukrajinců, těm věnujeme samostatné příspěvky o materiální a duchovní kultuře na Ukrajině, jelikož mnohé fenomény z jejich kultury jsou dnes součástí populární masové kultury a některé plní funkci národních symbolů.
Polešuci (ukr. Поліщуки) na pomezí Ukrajiny, Běloruska a Polska
Polešuci žijí v hraničním regionu, v nížině Polesí. Na západě hovoří západní polesštinou, která tvoří dialektové kontinuum mezi ukrajinštinou a běloruštinou. Na běloruské straně hranice se obyvatelé označují Palešuci, v Polsku žijí Podlašuci (oblast Podlesí). Někteří badatelé tyto skupiny označili za samostatné etnikum na pomezí tří národů, nicméně postupem času se většina obyvatel ukrajinské, běloruské i polské části Polesí asimilovala s příslušnými státními národy.[6]
Příkladem poleských nářečí je podlaština, která má asi 50 tisíc mluvčích v polském Podlasí a podle neoficiálních odhadů až půl milionu na Ukrajině a v Bělorusku. Více viz webová strana Jana Maksymiuka věnovaná „standartizaci a rozvoji podlaštiny“ https://svoja.org/ [cit. 7.2.2023].
Kroj z Polesí a oděv Huculů podle polského malíře Wacława Boratyńského (30.léta 20.století)
Dostupné z: https://polona.pl/item/stroje-ludowe-w-boratynski,MTAxNzgzMg/0/#info:metadata [cit. 08. 02. 2023].
Charakter krajiny, vzdálenost Polesí od politických a průmyslových center, nízká urbanizace a další faktory způsobily, že se u Polešuků zachovalo množství archaických kulturních jevů. Mezi tradiční způsoby obživy patřil v řídce osídlené bažinaté a lesnaté rovině lov, rybolov, sběr lesních plodů, hub, žaludů, březové mízy, dále chov včel v brtích[7] a také chov dobytka. V minulosti byly hlavním komunikačním prostředkem vodní cesty, a tak se rozvíjelo vorařství a výroba lodí – i dlabaných z jednoho kmene. Silnice se stavěly přes bažiny pomocí přehrad, hrází a hatí. Převažovala zde menší sídla a malé osady, samoty (ukr. ху́тір). Až do počátku 20. století se zde zachoval ucelený systém zvykového práva, který ošetřoval např. rozdělování pozemků, využívání obecních pastvin, lesů a luk, rybaření v řekách a jezerech či vzájemnou sousedskou výpomoc a byl vymáhaný obecními soudy, kterým předsedala rada starších. Výrazně se tu projevoval patriarchalismus a byly hojné velkorodiny, další archaické prvky nalezneme v lidovém oděvu (vesty pletené z kůry, jednoduchá a málo barevná geometrická výšivka, zpracování lnu a konopí) či v duchovní kultuře (věštění, projevy kultu mrtvých předků). Z hudebního folkloru jsou výrazné polyfonní sborové zpěvy bez doprovodu hudebního nástroje.[8]
Podívejte se, jak se žije a zpívá na Polesí
Zdroj dostupný z: https://ukrainer.net/spivy-polissya-en/ [cit. 06. 02. 2023].
Lemkové, Bojkové, Huculové (ukr. Лемки, Бойки, Гуцули) – větve samostatného národa nebo nejstudovanější skupiny Ukrajinců?
Lemkové, Bojkové a Huculové bývají souhrnně označováni jako Rusíni, a to především v českém, slovenském, maďarském nebo srbském prostředí, což vychází ze skutečnosti, že se tak příslušníci těchto skupin sami označují (jedná se tedy o endoetnonymum). Naopak na Ukrajině se termín Rusíni (ukr. Русини) považuje za zastaralý a nežádoucí, protože odkazuje na možnou samostatnost rusínského národa a jazyka, kterou hojně zastávají např. členové této početné komunity žijící v USA, na Slovensku, Maďarsku nebo v srbské Vojvodině. Pro ukrajinské akademiky i politiky je existence samostatného východoslovanského rusínského etnika (a samostatné rusínštiny) v podstatě nepřijatelná, a tak je tzv. rusínská otázka stále aktuální.[9]
Ukrajinská historiografie Rusíny označuje za etnografickou nebo subetnickou skupinu Ukrajinců, odmítá požadavky Rusínů v zahraničí na uznání existence samostatného národa, nepřiznává ukrajinizaci Rusínů po 2. světové válce. Pojem Rusíni (něm. Ruthenen) chápe spíš historicky – v minulosti označoval všechny Ukrajince, kteří žili dlouho v habsburské monarchii.[10]
Ukázka rusínské církevní architektury. Cerkva v Potelyči, Lvovská oblast. Ukrajina
Dostupné z: Церква Св.Духа (Потелич) – Дерев’яні церкви карпатського регіону Польщі і України — Вікіпедія (wikipedia.org) [cit. 03. 02. 2023].
Nejzápadnější skupina, Lemkové, žili především v Polsku a na Slovensku. V Polsku se část Lemků asimilovala, část byla násilně vysídlena na Ukrajinu po 2. světové válce. Označení „Lemkové“ vzniklo v 19. století v Polsku a mělo původně ironický význam („lem“ v rusínském dialektu znamená „jen“). Na východ od Lemků na jižních svazích Karpat žijí Bojkové, nazývaní také Verchovinci. Výraz Bojkové pravděpodobně pochází ze slova „boje“, což v místním dialektu znamená „ano“.[11]
Jak Huculové vyrábějí vlněné koberce v 21. století?
Zdroj dostupný z: Carpathian Lizhnyk — A Hutsul Invention – Ukraїner (ukrainer.net) [cit. 08. 02. 2023].
Huculové obývají východní část ukrajinských Karpat s přesahem do Rumunska. Huculové představovali asi nepopulárnější objekt bádání etnografických, respektive etnických skupin na Ukrajině. Jejich původ odvozovali badatelé například od balkánských Thráků, od Turků či dokonce Kavkazanů a samotné jméno Hucul je pravděpodobně rumunského původu.[12] Od Huculů byl odvozen název pro horské plemeno koní chované původně v rumunské Bukovině, tzv. huculský kůň. Pro tyto rusínské skupiny bylo v minulosti hlavním způsobem obživy podobně jako jinde v Karpatech pastevectví, s čímž souviselo zpracování vlny, kožené a soukenné oděvy, propracované kožené oděvní doplňky (široký pás, brašna) a obuv, rozvinutý obchod a řemesla na vysoké úrovni, například dodnes populární huculská keramika z Kosivu. Tradiční oděv se vyznačoval barevností a množstvím doplňků, například náhrdelníky z mincí (ženy) nebo váčky na střelný prach a sekyrka (muži). Svátečním ženským oděvem byla soukenná pláštěnka gugla.[13] Nejznámějším projevem rusínské architektury jsou dřevěné řeckokatolické a pravoslavné kostelíky (ukr. церква), z nichž 16 bylo zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO (8 v Polsku a 8 na Ukrajině).[14] Velmi ceněný je rusínský folklor, který vykazuje mnoho společných rysů.
1. Působivý dokumentární film z festivalu lemkovské kultury Dzvony Lemkivštyny 2020 v městečku Monastyryska v Haliči [cit. 10. 02. 2023]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=g3UdMYWpfaU
2. Kdo jsou Bojkové? Atraktivně zpracovaná reportáž z vesnice Lybochora – sestry hudebnice, rodina sýrařů, houslista Anatolij [cit. 10. 02. 2023]. Dostupné z: https://ukrainer.net/who-are-boikos/
3. Nejen nádherné zvuky cimbálu a houslí uslyšíte v dokumentárním filmu o současném životě Huculů – pastevců krav, hudebníků i příprava na tradiční huculskou svatbu Цидулки про гуцулів [cit. 10. 02. 2023]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=NHZmghMwJ_g.
Sources
[1] KANDERT, Josef: Etnografická skupina. In: BROUČEK, Stanislav; JEŘÁBEK, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: Mladá Fronta, 2007.
[2] ДЯЧЕНКО, Васил: Антропологічні типи українців [online] 2015. [cit. 08. 02. 2023]. Dostupné z: https://spadok.org.ua/antropologiya/antropologichni-typy-ukra-ntsiv
[3] NIEDERLE, Lubor. Slovanský svět: zeměpisný a statistický obraz současného Slovanstva. Praha: nákladem Jana Laichtera, 1909, s. 30.
[4] Srov. МАКАРЧУК, С. А., Ред. Етнографія українців. Львів: ЛНУ ім. І. Франка, 2015, с. 103.
[5] NIEDERLE, Lubor. Slovanský svět: zeměpisný a statistický obraz současného Slovanstva. Praha: nákladem Jana Laichtera, 1909, s. 31.
[6] БАЛУШОК, В. Г. Поліщуки. [online]. In: Енциклопедія історії України: Т. 8: Па-При. Київ: Наукова думка, 2011 [cit. 09. 02. 2023]. Dostupné z: http://www.history.org.ua/?termin=Polischuky
[7] Viz např. dokumentární film o současném brtnictví v Polesí: Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=rIykggW19NU [cit. 10.2.2023].
[8] МАКАРЧУК, С. А., Ред. Етнографія українців. Львів: ЛНУ ім. І. Франка, 2015, с. 194, БАЛУШОК, В. Г. Поліщуки. [online]. In: Енциклопедія історії України: Т. 8: Па-При. Київ: Наукова думка, 2011 [cit. 09. 02. 2023]. Dostupné z: http://www.history.org.ua/?termin=Polischuky.
[9] Viz. např. KOVÁŘ, Jakub: Vliv politické situace na identitu Rusínů na Slovensku a Ukrajině [online]. 2020 [cit. 08. 02. 2023]. Dostupné z: https://kulturnistudia.cz/vliv-politicke-situace-na-identitu-rusinu-na-slovensku-a-ukrajine/.
[10] ИСАЄВИЧ, Я.Д. Русини [online]. In: Енциклопедія історії України: Т. 9: Прил-С. Київ: Наукова думка, 2012 [cit. 03. 02. 2023]. Dostupné z: http://www.history.org.ua/?termin=Rusyny.
[11] KONEČNÝ, Stanislav. Náčrt dejín Karpatských Rusínov; Vysokoškolská učebnica. [s.l.]: Prešovská univerzita v Prešove: Ústav rusínskeho jazyka a kultúry, 2015, s. 9.
[12] САВЧУК, М. В. Гуцули [online]. In: Енциклопедія Сучасної України. Київ: Інститут енциклопедичних досліджень НАН України, 2006 [cit. 03.02.2023]. Dostupné z: https://esu.com.ua/article-25027.
[13] МАКАРЧУК, С. А., Ред. Етнографія українців. Львів: ЛНУ ім. І. Франка, 2015, с. 203; КОВПАК, Л. В Гуцули. [online]. In: Енциклопедія історії України: Т. 2: Г-Д. Київ: Наукова думка, 2004 [cit. 09. 02. 2023]. Dostupné z: http://www.history.org.ua/?termin=Guculy.
[14] Wooden Tserkvas of the Carpathian Region in Poland and Ukraine [online] [cit. 08. 02. 2023]. Dostupné z: https://whc.unesco.org/en/list/1424/.
Mgr. Barbora Navrátilová Machová, Ph.D.
Ethnologist and translator
She graduated in Ethnology and Slavic Studies at the Faculty of Arts of Masaryk University in Brno, specializing in Bulgarian language and literature, which she developed for a year and a half at the University of Sofia and two semesters in Plovdiv (Bulgaria). At the University of Skopje (North Macedonia) she studied the Macedonian language and researched the Macedonian national identity among the Orthodox and Muslim population of the country. Her dissertation focused on the daily life, economic strategies and religiosity of a village community in a mountain area in North Macedonia. For several years, she taught Czech to non-EU foreigners in Brno, translated and interpreted from Bulgarian, and lectured at the Institute of European Ethnology and the Institute of Slavic Studies at the Faculty of Arts of the Masaryk University regarding the folk culture of Slavic peoples and the Balkans. She has been following the issue of refugees and labour migration from (South) Eastern Europe in the Czech Republic for a long time as well.
Topic
Share this article
Link2Ukraine
Link2Ukraine is an independent source of analysis, news and expert opinion, written by academics, researchers, experts and journalist, and delivered direct to the public. Independent experts share their knowledge about Ukraine at a time when people need it (as the public space is full of fake news) in a way that all sources of the provided information are clearly specified.
.JPG){kind=link}