„Nikde na světě to nedělají jako my.“ Lidová kultura na Ukrajině, díl II.
Etnografické skupiny nebo svébytná etnika? Polešuci, Rusíni a další obyvatelé Ukrajiny
Mají etnografické a regionální skupiny v ještě své místo v globalizovaném světě? Odpověď bude znít ano i ne. V některých částech Evropy hraje tento způsob sociální diferenciace stále obrovskou roli. Etnografické skupiny v evropském kontextu chápeme jako části národa, resp. etnika, tvořené nositeli kultury, kteří jsou společensky a kulturně odlišní od svého okolí. Vědci je vymezují často na základě specifických kulturních znaků – nářečí, způsobu obživy, zvláštnosti oděvu, architektury a geografického prostředí, ale co je klíčové a směrodatné – jejich příslušníci jsou propojeni skupinovým povědomím, sounáležitostí a společným jménem.[1]
Poznámka
Klasifikací etnických skupin a národů na základě fyzických znaků (barvy vlasů, očí a cefalického indexu) se na přelomu 19. a 20. století zabývala fyzická antropologie, která je na Ukrajině populární dodnes. Podle antropologa, etnografa a archeologa Fedira Vovka (1847-1928), který definoval 7 antropologických typů Ukrajinců, jsou Ukrajinci fyzicky nejbližší jižní Slovanům (tzv. dinárský typ), což podpořilo argumenty o samostatnosti ukrajinského národa, odlišného od Rusů.[2] Nicméně český antropolog a archeolog Lubor Niederle uvedl, že přestože u Ukrajinců na jihu výzkum ukazoval spíše vyšší vzrůst, tmavší pigmentaci a více brachycefalie (krátkolebosti), regionální a lokální odlišnosti v rámci jednoho národa byly větší než průměrný rozdíl mezi celými etnickými celky Rusů, Bělorusů a Ukrajinců. Více se např. lišili horalé od obyvatelů rovin nezávisle na etnicitě či jazyku, kterým hovořili.[3]
O uceleném komplexu tradiční lidové kultury jednotlivých etnografických skupin hovoříme obyčejně v kontextu období, kdy byl zaznamenán, což je na území Ukrajiny druhá polovina 19. a první polovina 20. století.[4] Řada obyvatel si však udržela povědomí odlišnosti a jistá specifika dodnes. S tím souvisí kontinuita tradice, která byla zachována v různých regionech v různé míře, méně v těch nejvíce industrializovaných a modernizovaných na východě Ukrajiny. Naopak některé oblasti západní Ukrajiny, především širší oblast Karpat, se pro své mnohé živé projevy lidové kultury stala v posledních letech součástí výletů cizinců i Ukrajinců z „rozvinutějších“ částí Ukrajiny za „exotikou“ a do „živých etnografických muzeí“.
Dnes kulturu těchto skupin studujeme trochu jinak – jako kulturní dědictví, folklorismus (tzv. druhou existenci folkloru v rámci masové kultury, folklor na jevišti) nebo v kontextu regionální identity. Specifika těchto skupin se projevují často ve spolkové činnosti, pěstování folkloru a tradic, což zajišťuje reprodukci skupinové identity. To ale neznamená, že dané projevy nejsou autentické – naopak, tradice se neustále proměňují, modifikují a konkrétní jevy – jako např. vyšyvanky (košile s výšivkou) z Dněperské Ukrajiny, barevné koberce Huculů, písně z Polesí nebo zpěvy s houslemi z Bojkivščyny – získávají nové veledůležité funkce.
Podívejte se na trh v Kosivu, kde nakoupíte např. tradiční huculskou keramiku
Zdroj dostupný z: https://livingbyart.online/istorii/uzhytkove-mystecztvo/nichnyy-bazar-u-kosovi/ [cit. 08. 02. 2023]
Jaké etnografické skupiny existují v rámci ukrajinského národa? Již v druhé polovině 19. století ustanovil ukrajinský etnograf Pavlo Čubyns‘kyj tři velké etnografické „nadskupiny“ Ukrajinců, přičemž vycházel především z dialektologického rozdělení. Všechny tři velké skupiny zahrnují množství podskupin. Jako první definoval tzv. Polešuky, obyvatele Polesí a severovýchodní Volyně. Do této skupiny na pomezí ukrajinského, běloruského a polského národa zahrnul také například Podlašuky, obyvatele oblasti Podlesí, která dnes leží v Polsku, a Pinčuky (z okolí města Pinsk). Za druhé definoval nejpočetnější „jádrové“ Ukrajince, tzv. ukrajinský typ, který zahrnuje obyvatele střední Volyně (Volyňci), okolí Kyjeva, jihovýchodního Podolí a pobřeží Černého moře (Poberežci), obyvatele jižních stepí (Stepovici) a dalších východních částí dnešní Ukrajiny (Kozáci, Zaporožci). Jako nejmenší skupinu definoval Rusíny, karpatské Ukrajince, obyvatele západní Volyně a Haliče a v prvé řadě horalé. Karpatští horalé se dělili na čtyři skupiny – Lemkové na západě po obou stranách Beskyd (dnes především v Polsku a na Slovensku), Bojkové na východ od Lemků za řekou San, Tucholci (později označovaní jako Doliňané) a Huculové dále na jihovýchod.[5]
Poznámka
Pavlo Čubyns’kyj (1839-1884) byl ukrajinský geograf, etnograf, básník, autor slov ukrajinské hymny (od r. 1992).
My se podrobněji podíváme na některé specifické kulturní rysy dvou menších skupin – Polešuků a Rusínů. Co se týče největší skupiny, tzv. jádrových Ukrajinců, těm věnujeme samostatné příspěvky o materiální a duchovní kultuře na Ukrajině, jelikož mnohé fenomény z jejich kultury jsou dnes součástí populární masové kultury a některé plní funkci národních symbolů.
Polešuci (ukr. Поліщуки) na pomezí Ukrajiny, Běloruska a Polska
Polešuci žijí v hraničním regionu, v nížině Polesí. Na západě hovoří západní polesštinou, která tvoří dialektové kontinuum mezi ukrajinštinou a běloruštinou. Na běloruské straně hranice se obyvatelé označují Palešuci, v Polsku žijí Podlašuci (oblast Podlesí). Někteří badatelé tyto skupiny označili za samostatné etnikum na pomezí tří národů, nicméně postupem času se většina obyvatel ukrajinské, běloruské i polské části Polesí asimilovala s příslušnými státními národy.[6]
Poznámka
Příkladem poleských nářečí je podlaština, která má asi 50 tisíc mluvčích v polském Podlasí a podle neoficiálních odhadů až půl milionu na Ukrajině a v Bělorusku. Více viz webová strana Jana Maksymiuka věnovaná „standartizaci a rozvoji podlaštiny“ https://svoja.org/ [cit. 7.2.2023].
Kroj z Polesí a oděv Huculů podle polského malíře Wacława Boratyńského (30.léta 20.století)
Dostupné z: https://polona.pl/item/stroje-ludowe-w-boratynski,MTAxNzgzMg/0/#info:metadata [cit. 08. 02. 2023].
Charakter krajiny, vzdálenost Polesí od politických a průmyslových center, nízká urbanizace a další faktory způsobily, že se u Polešuků zachovalo množství archaických kulturních jevů. Mezi tradiční způsoby obživy patřil v řídce osídlené bažinaté a lesnaté rovině lov, rybolov, sběr lesních plodů, hub, žaludů, březové mízy, dále chov včel v brtích[7] a také chov dobytka. V minulosti byly hlavním komunikačním prostředkem vodní cesty, a tak se rozvíjelo vorařství a výroba lodí – i dlabaných z jednoho kmene. Silnice se stavěly přes bažiny pomocí přehrad, hrází a hatí. Převažovala zde menší sídla a malé osady, samoty (ukr. ху́тір). Až do počátku 20. století se zde zachoval ucelený systém zvykového práva, který ošetřoval např. rozdělování pozemků, využívání obecních pastvin, lesů a luk, rybaření v řekách a jezerech či vzájemnou sousedskou výpomoc a byl vymáhaný obecními soudy, kterým předsedala rada starších. Výrazně se tu projevoval patriarchalismus a byly hojné velkorodiny, další archaické prvky nalezneme v lidovém oděvu (vesty pletené z kůry, jednoduchá a málo barevná geometrická výšivka, zpracování lnu a konopí) či v duchovní kultuře (věštění, projevy kultu mrtvých předků). Z hudebního folkloru jsou výrazné polyfonní sborové zpěvy bez doprovodu hudebního nástroje.[8]
Podívejte se, jak se žije a zpívá na Polesí
Zdroj dostupný z: https://ukrainer.net/spivy-polissya-en/ [cit. 06. 02. 2023].
Lemkové, Bojkové, Huculové (ukr. Лемки, Бойки, Гуцули) – větve samostatného národa nebo nejstudovanější skupiny Ukrajinců?
Lemkové, Bojkové a Huculové bývají souhrnně označováni jako Rusíni, a to především v českém, slovenském, maďarském nebo srbském prostředí, což vychází ze skutečnosti, že se tak příslušníci těchto skupin sami označují (jedná se tedy o endoetnonymum). Naopak na Ukrajině se termín Rusíni (ukr. Русини) považuje za zastaralý a nežádoucí, protože odkazuje na možnou samostatnost rusínského národa a jazyka, kterou hojně zastávají např. členové této početné komunity žijící v USA, na Slovensku, Maďarsku nebo v srbské Vojvodině. Pro ukrajinské akademiky i politiky je existence samostatného východoslovanského rusínského etnika (a samostatné rusínštiny) v podstatě nepřijatelná, a tak je tzv. rusínská otázka stále aktuální.[9]
Poznámka
Ukrajinská historiografie Rusíny označuje za etnografickou nebo subetnickou skupinu Ukrajinců, odmítá požadavky Rusínů v zahraničí na uznání existence samostatného národa, nepřiznává ukrajinizaci Rusínů po 2. světové válce. Pojem Rusíni (něm. Ruthenen) chápe spíš historicky – v minulosti označoval všechny Ukrajince, kteří žili dlouho v habsburské monarchii.[10]
Ukázka rusínské církevní architektury. Cerkva v Potelyči, Lvovská oblast. Ukrajina
Dostupné z: Церква Св.Духа (Потелич) – Дерев’яні церкви карпатського регіону Польщі і України — Вікіпедія (wikipedia.org) [cit. 03. 02. 2023].
Nejzápadnější skupina, Lemkové, žili především v Polsku a na Slovensku. V Polsku se část Lemků asimilovala, část byla násilně vysídlena na Ukrajinu po 2. světové válce. Označení „Lemkové“ vzniklo v 19. století v Polsku a mělo původně ironický význam („lem“ v rusínském dialektu znamená „jen“). Na východ od Lemků na jižních svazích Karpat žijí Bojkové, nazývaní také Verchovinci. Výraz Bojkové pravděpodobně pochází ze slova „boje“, což v místním dialektu znamená „ano“.[11]
Jak Huculové vyrábějí vlněné koberce v 21. století?
Zdroj dostupný z: Carpathian Lizhnyk — A Hutsul Invention – Ukraїner (ukrainer.net) [cit. 08. 02. 2023].
Huculové obývají východní část ukrajinských Karpat s přesahem do Rumunska. Huculové představovali asi nepopulárnější objekt bádání etnografických, respektive etnických skupin na Ukrajině. Jejich původ odvozovali badatelé například od balkánských Thráků, od Turků či dokonce Kavkazanů a samotné jméno Hucul je pravděpodobně rumunského původu.[12] Od Huculů byl odvozen název pro horské plemeno koní chované původně v rumunské Bukovině, tzv. huculský kůň. Pro tyto rusínské skupiny bylo v minulosti hlavním způsobem obživy podobně jako jinde v Karpatech pastevectví, s čímž souviselo zpracování vlny, kožené a soukenné oděvy, propracované kožené oděvní doplňky (široký pás, brašna) a obuv, rozvinutý obchod a řemesla na vysoké úrovni, například dodnes populární huculská keramika z Kosivu. Tradiční oděv se vyznačoval barevností a množstvím doplňků, například náhrdelníky z mincí (ženy) nebo váčky na střelný prach a sekyrka (muži). Svátečním ženským oděvem byla soukenná pláštěnka gugla.[13] Nejznámějším projevem rusínské architektury jsou dřevěné řeckokatolické a pravoslavné kostelíky (ukr. церква), z nichž 16 bylo zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO (8 v Polsku a 8 na Ukrajině).[14] Velmi ceněný je rusínský folklor, který vykazuje mnoho společných rysů.
DOPORUČUJEME KE SHLÉDNUTÍ
1. Působivý dokumentární film z festivalu lemkovské kultury Dzvony Lemkivštyny 2020 v městečku Monastyryska v Haliči [cit. 10. 02. 2023]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=g3UdMYWpfaU
2. Kdo jsou Bojkové? Atraktivně zpracovaná reportáž z vesnice Lybochora – sestry hudebnice, rodina sýrařů, houslista Anatolij [cit. 10. 02. 2023]. Dostupné z: https://ukrainer.net/who-are-boikos/
3. Nejen nádherné zvuky cimbálu a houslí uslyšíte v dokumentárním filmu o současném životě Huculů – pastevců krav, hudebníků i příprava na tradiční huculskou svatbu Цидулки про гуцулів [cit. 10. 02. 2023]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=NHZmghMwJ_g.
Seznam zdrojů
[1] KANDERT, Josef: Etnografická skupina. In: BROUČEK, Stanislav; JEŘÁBEK, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: Mladá Fronta, 2007.
[2] ДЯЧЕНКО, Васил: Антропологічні типи українців [online] 2015. [cit. 08. 02. 2023]. Dostupné z: https://spadok.org.ua/antropologiya/antropologichni-typy-ukra-ntsiv
[3] NIEDERLE, Lubor. Slovanský svět: zeměpisný a statistický obraz současného Slovanstva. Praha: nákladem Jana Laichtera, 1909, s. 30.
[4] Srov. МАКАРЧУК, С. А., Ред. Етнографія українців. Львів: ЛНУ ім. І. Франка, 2015, с. 103.
[5] NIEDERLE, Lubor. Slovanský svět: zeměpisný a statistický obraz současného Slovanstva. Praha: nákladem Jana Laichtera, 1909, s. 31.
[6] БАЛУШОК, В. Г. Поліщуки. [online]. In: Енциклопедія історії України: Т. 8: Па-При. Київ: Наукова думка, 2011 [cit. 09. 02. 2023]. Dostupné z: http://www.history.org.ua/?termin=Polischuky
[7] Viz např. dokumentární film o současném brtnictví v Polesí: Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=rIykggW19NU [cit. 10.2.2023].
[8] МАКАРЧУК, С. А., Ред. Етнографія українців. Львів: ЛНУ ім. І. Франка, 2015, с. 194, БАЛУШОК, В. Г. Поліщуки. [online]. In: Енциклопедія історії України: Т. 8: Па-При. Київ: Наукова думка, 2011 [cit. 09. 02. 2023]. Dostupné z: http://www.history.org.ua/?termin=Polischuky.
[9] Viz. např. KOVÁŘ, Jakub: Vliv politické situace na identitu Rusínů na Slovensku a Ukrajině [online]. 2020 [cit. 08. 02. 2023]. Dostupné z: https://kulturnistudia.cz/vliv-politicke-situace-na-identitu-rusinu-na-slovensku-a-ukrajine/.
[10] ИСАЄВИЧ, Я.Д. Русини [online]. In: Енциклопедія історії України: Т. 9: Прил-С. Київ: Наукова думка, 2012 [cit. 03. 02. 2023]. Dostupné z: http://www.history.org.ua/?termin=Rusyny.
[11] KONEČNÝ, Stanislav. Náčrt dejín Karpatských Rusínov; Vysokoškolská učebnica. [s.l.]: Prešovská univerzita v Prešove: Ústav rusínskeho jazyka a kultúry, 2015, s. 9.
[12] САВЧУК, М. В. Гуцули [online]. In: Енциклопедія Сучасної України. Київ: Інститут енциклопедичних досліджень НАН України, 2006 [cit. 03.02.2023]. Dostupné z: https://esu.com.ua/article-25027.
[13] МАКАРЧУК, С. А., Ред. Етнографія українців. Львів: ЛНУ ім. І. Франка, 2015, с. 203; КОВПАК, Л. В Гуцули. [online]. In: Енциклопедія історії України: Т. 2: Г-Д. Київ: Наукова думка, 2004 [cit. 09. 02. 2023]. Dostupné z: http://www.history.org.ua/?termin=Guculy.
[14] Wooden Tserkvas of the Carpathian Region in Poland and Ukraine [online] [cit. 08. 02. 2023]. Dostupné z: https://whc.unesco.org/en/list/1424/.
Mgr. Barbora Navrátilová Machová, Ph.D.
Etnoložka a překladatelka
Vystudovala etnologii a slavistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně se specializací na bulharský jazyk a literaturu, kterou rok a půl měla možnost rozvíjet na univerzitě v Sofii a dva semestry v Plovdivu (Bulharsko). Na univerzitě ve Skopje (Severní Makedonie) studovala makedonský jazyk a věnovala se výzkumu makedonské národní identity u pravoslavných i muslimských obyvatel země. Ve své disertační práci se zaměřila na každodenní život, ekonomické strategie a religiozitu vesnické komunity v horské oblasti v Severní Makedonii. Několik let v Brně učila češtinu pro cizince ze zemí mimo EU, věnuje se překladům a tlumočení z bulharštiny, přednáší na Ústavu evropské etnologie a Ústavu slavistiky FF MU předměty zaměřené na lidovou kulturu slovanských národů a obyvatel Balkánu. Dlouhodobě sleduje problematiku uprchlictví a pracovní migrace z (jiho)východní Evropy v ČR.
Téma článku
Sdílet tento článek
Link2Ukraine
Link2Ukraine je nezávislým zdrojem analýz, zpráv a expertních vyjádření, jejichž autory jsou akademici, vědci, experti a profesionální novináři. Nezávislí experti sdílejí na naší platformě své znalosti a poznatky o Ukrajině, což je důležité a potřebné především v době, kdy je veřejnost zahlcována přívalem fakenews a spoustou nevěrohodných zpráv. Původ námi publikovaných informací je vždy jasně specifikován.
.JPG){kind=link}