Pro místní krajanský život bylo charakteristické, že před rokem 1914 krajané pěstovali užší kontakty pouze v rámci svých lokálních organizací působících v několika krajanských centrech. Mezi jednotlivými regiony však neexistovaly vzájemné formalizované vazby. Tento stav výrazně změnila nová situace, která byla vyvolaná vypuknutím první světové války, v jejímž důsledku přijala petrohradská vláda řadu zvláštních zákonů, jejichž cílem byla likvidace podniků poddaných a rodáků z ‚nepřátelských států‘. Tato represivních opatření byla mnohdy spojena s konfiskací majetku původních vlastníků a kromě občanů Turecka a Německa šlo i o osoby s rakousko-uherským občanstvím. Češi a Slováci sice měli být – obdobně jako ostatní zahraniční Slované – vyňati z působnosti těchto opatření, v praxi se jich ovšem řada restriktivních válečných ustanovení taktéž týkala. Čeští podnikatelé tak na počátku válečných let utrpěli první vážnou ránu, kterou měly později následovat další, ještě tragičtější. „Češi se museli hodně snažit“, jak poznamenává historik Andrej N. Pticyn, aby ochránili sebe a své podniky před válečnou legislativou, což se dělo především prokázáním „slovanského původu“.[2]

Relativně spolehlivý způsob, jak se vyhnout pronásledování a jak adekvátně zdůraznit svoji loajalitu, spočíval v podání žádosti o ruské občanství. Čechům a Slovákům – jakožto osobám slovanského původu – bylo občanství udělováno ve zrychleném a zjednodušeném řízení. Většina českých a slovenských podnikatelů, neučinili-li tak ovšem již dříve, změnila svoji státní příslušnost na přelomu let 1914 a 1915.[3] V městských centrech s početnějším zastoupením českého obyvatelstva zároveň docházelo ke krajanským „manifestačním shromážděním“. Smyslem těchto akcí bylo demonstrovat oddanost k nové vlasti a zároveň přizpůsobit český menšinový život nastalé situaci. Bylo třeba jednat rozhodně a rychle. Kupříkladu z jihoukrajinské Oděsy byly – jak informoval místní deník „Oděské novosti“ – organizovány první deportace za „nespolehlivé“ považovaných osob do východních gubernií říše již v srpnu 1914.[4] V této situaci se představitelé kyjevských Čechů, tehdy nejpočetnější městské české komunity na území dnešní Ukrajiny (ale i celé tehdejší Ruské říše), rozhodli vyslat počátkem srpna 1914 k carovi deputaci se žádostí o založení vojenské jednotky, která by byla složena z českých krajanů a včleněna do carské armády.[5] Souběžně byl zahájen proces sjednocování českých menšinových spolků, který vyvrcholil na jaře 1915 vznikem střešní organizace nazvané Svaz česko-slovenských spolků na Rusi.

Tento Svaz si, vedle obecné péče o krajanské záležitosti a šíření znalostí o českém národě u většinové populace, kladl za cíl péči o české zajatce, kteří byli v této době již hromadně internováni v ruských zajateckých táborech. Další poslání této organizace spočívalo v politické práci směřující k ideovému sjednocení celé české komunity v Rusku, která v tomto období sestávala ze třech hlavních složek. Jednak z krajanů, žijících zde již v předválečném období (jednalo se jak o ruské tak i rakouské státní příslušníky), dále z vojáků z dobrovolnických oddílů[6] a konečně třetí složku představovali zajatci rakousko-uherské armády české národnosti. Hlavní politický cíl, o který mělo být usilováno, spočíval ve vytvoření českého dobrovolnického vojska[7]. Mezi představiteli zmiňovaných skupin a navíc i mezi nejpočetnějšími krajanskými komunitami jako takovými docházelo však k častým ideovým i osobním sporům. Nejvyhrocenější vztahy panovaly mezi skupinou zastupující krajany z Petrohradu a z Kyjeva, jistou roli v mocenských rozepřích hrála i skupina moskevská. Pro další vývoj událostí je příznačné, že nejpozději koncem roku 1916 získali rozhodující vliv na činnost menšinových organizací představitelé odbojové složky krajanské komunity, v níž převládali dřívější zajatci.

Spory v československém hnutí na Rusi vyvrcholily v pokusu založit proti dosavadnímu pařížskému ústředí zahraničního odboje jeho nové centrum v Petrohradě s odlišnou koncepcí ve směřování odbojové činnosti.[8] Další vývoj formování krajanské organizační struktury ovšem výrazně ovlivnila politická situace v Rusku, zejména převrat z února roku 1917 a později bolševická revoluce. Aniž by bylo třeba podrobněji zmiňovat veškeré peripetie soupeření mezi různými krajanskými názorovými proudy, lze se omezit na konstatování, že spor byl veden ohledně finální orientace odbojových aktivit. Jednotlivá krajanská uskupení v Rusku se totiž lišila v názoru na způsob vedení a konečného zacílení čs. zahraniční akce. Na jedné straně stáli stoupenci prozápadní koncepce pařížské Československé národní rady, v jejímž čele stál T.G. Masaryk, na druhé rusofilsky orientovaní přívrženci Josefa Düricha.

Bývalý poslanec Říšské rady ve Vídni Josef Dürich byl přesvědčen, že „ruská vláda nepřipustí, aby naše hnutí v Rusku podléhalo nějaké organisaci zahraniční“, čímž byla myšlena pařížská Národní rada.[9] Tato organizace byla podle Düricha podezřelá „z anglofilství a vůbec protiruského západnictví“. Masaryk byl předrevolučním ruským ministerstvem zahraničí dokonce označen „za odpůrce současného Ruska“ a navíc, jakožto „vůdce nejmenší politické strany doma“,[10] mu bylo i mnohými krajany odpíráno „právo mluvit jménem (celého) národa.“[11] Stoupenci proruské orientace mezi krajany si u carského ministerstva zahraničí stěžovali na netolerantní způsob jednání Svazu česko-slovenských spolků na Rusi, který měl spočívat ve skutečnosti, že na druhém kongresu zmiňovaného Svazu roku 1916 údajně nebylo dovoleno vystoupit zástupcům rusofilské orientace.[12]