Oděská kinostudia a jejich tvorba pro děti a mládež v končící éře SSSR
Historie filmového studia v Oděse začíná roku 1907, kdy fotograf Miron Grossman založil ateliér Mirongraph, který prvoplánově produkoval místní zpravodajské aktuality. Jelikož Oděsa byla centrem židovského živlu v tehdejším carském Rusku, v sousedství byly ještě v roce 1913 založeny ateliéry Mizrakh, zabývající se výrobou propagačních snímků s tématikou „zaslíbené židovské země.“[1] Když první světová válka zastavila příliv zahraničních filmů, pomohlo to místní produkci v rozvoji. Konečně v roce 1919 s příchodem bolševiků dochází ke znárodnění a k nebývalé podpoře místní kinematografie v rámci tehdejšího Ruska. Ve dvacátých letech se o oděském filmovém studiu mluví jako o nejlepším v celém SSSR.[2]
Po obsazení města rumunskými a německými vojsky v prosinci 1941 se z ateliérů stávají stáje pro koně. Filmová tvorba se přesouvá do Taškentu. Po osvobození se ze studií stává základna pro filmovou produkci jiných sovětských štábů, zejména Mosfilmu. K obnovení vlastní produkce dochází až roku 1955.
Od svých počátků byla sovětská kinematografie průkopnická jak v oblasti dokumentárního filmu, tak hraného. Na poli propagandy byla inspirující i pro nacistické filmy. Předmětem tohoto příspěvku je však krátké expozé o oděské produkci pro děti a mládež v posledních dvaceti letech existence SSSR. Předem je však nutné zdůraznit, že tato produkce nebyla ukrajinská, ale ruská. Žádná ukrajinská filmová tvorba nejevila výrazné odchylky od ostatní sovětské produkce. Individualita se projevuje v konkrétním díle jednotlivých režisérů.[3] Rusifikace Ukrajiny byla velmi úspěšná[4] a propagandisticky se zdůrazňovalo, že Ukrajinci jsou bratrským národem v rámci jedné velké sovětské rodiny.
Oděská studia dnes
Nesmíme zapomínat, že tehdejší produkce pro děti a mládež má za svoji prioritu vychovávat. V rámci marxisticko-leninské doktríny formuje sovětské občany, kteří by byli uvědomělí ve své společenské úloze v rámci diktatury proletariátu. To znamená, že takový občan si bude plně vědom, že svou prací a svým příkladným chováním bude plnit závazky, které mu vytyčí komunistická strana jako ideologická základna pracujícího lidu.[5] V raném období se realizovaly filmy, ve kterých si dětští hrdinové uvědomují správnou stranu a stojí proti představitelům starých nespravedlivých společenských pořádků. Nejednou stíhají reakční špióny nebo podobné nepřátele sovětského režimu. Po druhé světové válce se nepřáteli stávají zejména němečtí okupanti. Postupně se toto téma vyčerpává a ve snaze vyhnout se nudnému klišé hledají tvůrci zábavnou tvorbu z každodenního života dětí. Nejednou je tento námět řešen s humorem. Naopak filmy pro mládež řeší téma konfliktů v rodině nebo ve škole s pozitivním závěrem, ať už naprosto zřejmým nebo naznačeným.
V osmdesátých letech se však častěji objevují filmy s fantastičtějšími prvky (aniž by pojednávaly o vítězství sovětské vědy či kosmických závodů s USA) nebo vyloženě s pohádkovým dějem.[6] Generace osmdesátých let už totiž sní o něčem jiném, než je vítězství socialismu ve světě. Každodenní rutina v SSSR byla neuspokojivá, proto se tvůrci snažili předložit nevšední barevný a krásný svět ve svých filmech.
Produkce pro děti a mládež jde v ruku v ruce s produkcí literární.[7] Mnohé knihy tak byly převedeny na plátna kin. Tady je nutné připomenout Белеет парус одинокий (1937)[8], r. Vladimir Legošin, který sice realizovalo moskevské studium dětského filmu, ale odehrává se v Oděse v pohnutém roce 1905. Černobílý snímek není vyloženě dětským filmem, při jeho uvedení se počítalo i s dospělým publikem, ale je na počátku tvorby, ze které se nakonec vyvine dílo, jež bude prvoplánově určeno dětem nebo mládeži.
Právě od padesátých let už hovoříme o takových dílech. Jedná se o celosvětový trend[9] a sovětská kinematografie nemohla zůstat stranou. Vedle už naznačených agitačních snímků nechyběl ani experiment a hledání nových tvůrčích postupů. Doba Tání, která přišla s pádem Stalinova kultu osobnosti, přinesla díla neotřelá, více pronikající do psychologie hlavních hrdinů.[10] Ačkoliv Brežněvova éra znamenala jistý útlum, postupem doby se přece objevovaly filmy, které budily zájem na mezinárodním poli.
Oděské filmové studium se v tvorbě pro děti a mládež nikterak nevymykalo sovětskému trendu. Vedle realizace filmů pro dospělé vynikalo právě tímto specifickým žánrem. Během sedmdesátých a osmdesátých let zde vznikla celá řada děl. Některá byla zadána přímo Státním výborem SSSR pro televizní a rozhlasové vysílání.[11] Příznačným rysem pro sovětskou kulturu byla jistá dualita. Na jedné straně, zejména ve svých počátcích, odvážné experimentování, na straně druhé všemocná byrokracie kontrolující plnění politických cílů v zájmu komunistické ideologie. V době Stalinovy vlády převážil vliv druhé složky.[12] Od šedesátých let mírně převažuje dohled byrokracie, aniž by to kulturu mělo zadusit.
Kouzelná vrána ve filmu Шаг с крыши
Ve filmech Шаг с крыши (1970), r. Radomir Vasilevskij[13], nebo Иностранка (1965), r. Konstantin Žuk a Alexandr Seryj, je charakteristický optimismus sovětského světa, ve kterém dětští hrdinové žijí. Toho je dosaženo kontrastem. V Шаг с крыши se chlapec nudí ve světě, ve kterém se nic neděje. Kouzelná vrána mu umožní cestovat v čase postupně do dob lovců mamutů, do Francie mušketýrů a do období ruské občanské války. Všude vládne tmářství, pověrčivost a intriky. Chlapci se pokaždé podaří opustit epochu ve chvíli, kdy mu jde o život. Když se probouzí v nemocnici není jisté, jestli všechno skutečně prožil, nebo mu představy způsobil pád se střechy.
Ve filmu Иностранка přijíždí do Oděsy parník s ruskou emigrantkou v doprovodu své vnučky Madeleine, která živoří ve Francii. V Oděse by se chtěla pokusit vyjednat odškodnění za dům, který byl jejímu otci zkonfiskován bolševiky, aby tak zlepšila svoji finanční situaci. Na lodi se také nachází malý arabský princ Jafar. Ten a Madelaine utíkají před nudou na břeh, kde se skamarádí s místními dětmi. Zažijí mnoho nečekaných a komických příhod, aby se na večer vrátili na loď a odpluli.
Hlavní hrdinka z filmu Иностранка
Hrdinka s chlapeckou náturou z filmu Дубравка
Иностранка je film, ve kterém hlavní roli ztvárňuje dívka. Ve většině filmů jsou hrdiny chlapci. A i když se objevuje film s dívčí hrdinkou, je tato převážně obklopena klukovským světem. Další Vasilevského film Дубравка (1967)[14] není výjimkou. Dívenka Dubravka se chová jako kluk, hraje fotbal, krade melouny, ale zároveň ji začíná přitahovat svět dospívajících. Ocitá se tak ve víru pocitů, kterým nerozumí, jako je žárlivost, touha nebo okouzlení. Dívky dospívají dříve než chlapci a tento příběh to plně reflektuje.
Také Шаг с крыши je v podobném duchu, neboť hlavní hrdina, chlapec, je v každé epoše konfrontován s dívkou, která je vlastně alter ego jeho kamarádky z jeho skutečnosti. To ona mu pomáhá nalézt jistou „objektivní pravdu.“ V podobném duchu je vystavěn příběh Мушкетеры 4.А (1972), r. Valemtin Kozačkov. Na venkov přijíždí jedenáctiletý Jura, ve kterém jeho vrstevníci shledávají mluvku a zbabělce. Jedině dívenka Ola mu nepřestává věřit. Ačkoliv dívky jsou chlapcům rovnocenné, je to klukovský svět, který určuje pravidla. Další, tentokrát středometrážní Kozačkův film Валерка, Рэмка +… (1970) je komedií o zamilovaném prvňáčkovi, který se svým kamarádem vymýšlí způsob, jak své city vyjevit.
Jura z filmu Мушкетеры 4.А
Snímky pro děti jsou ve většině případů hravé, komediální a vážná téma jsou odlehčena. Zvláštní kategorii však představují válečné filmy. Velká vlastenecká válka je zobrazována jako patetická epopej v dějinách SSSR. Jakákoliv komika je vyloučena. Kozačkov v černobílém snímku Мальчишки ехали на фронт (1975) zobrazuje internát, jehož chovanci se zapojují do válečné výroby, aby napomohli válečnému úsilí Rudé armády. V některých motivech snímek polevuje, když třeba zobrazuje hromadnou rvačku na ubikaci, která lehce připomíná srovnatelné scény v Polokově filmu Республика ШКИД.
Ostatní filmy, Всадники (1972), r. Vadim Kostromenko, Мальчишку звали капитаном (1973), r. Mark Tolmačev, nás uvádějí do dob okupace a boje partyzánů s nacisty, jsou vesměs záměrně černobílé a zobrazují chlapce, kteří se nebojí hrdinně pomáhat v boji za svobodu.
Scéna z filmu Любочка
Filmy určené dospívajícím jsou naproti tomu více psychologické, vedené snahou přiblížit se jejich problémům. Любочка (1984) režiséra Valerije Fedosova vypráví o absolventce hudební školy, která nemůže najít profesní uplatnění. Proto souhlasí s dočasným umístěním v mateřské škole jako vychovatelka. Konfrontována se světem dospělých a dětí shledává nakonec v této práci své poslání.[15]
Snímky Камертон (1979), r. V. Novak, 4:0 в пользу Танечки (1982), r. R. Vasilevskij, nebo Ар-хи-ме-ды! (1975), r. Alexandr Pavlovskij se snaží seriózně nastínit soudobé problémy mládeže. Posledně jmenovaný snímek sliboval muzikální férii o hudební skupině, které se dostalo nabídky na profesionální angažmá v Moskvě. Jeden ze členů, Aljoša, však nedostane uvolnění z továrny, ve které pracuje. K překvapení všech se Aljoša rozhodne neopustit svůj kolektiv ve fabrice. I když se takové filmy snaží diváky pobavit, svou skrytou agitkou a plytkou zábavou zůstávají spjaté s dobou, ve které vznikly.
Naproti tomu má Фотографии на стене (1978) režiséra Anatolije Vasilieva vyšší kvality. Rozehrává roli mladíka v kruhu spořádané rodiny. Rodinné oslavy se střídají se školním nácvikem protichemické obrany a veselého koupání v moři. Jednoho dne, kdy jsou rodiče mimo domov, převezme mladík dopis, ze kterého vyplývá, že jeho otec má druhou rodinu. Vasilievskému se zdařilo skloubit epickou šíři snímku s intimním světem hrdiny, který se dočkal velmi úspěšné parodie ve snímku Курьер režiséra Šachnazarova.[16] Ten se však rozhodl zobrazit skutečné pocity mládeže na sklonku sovětské éry.
Mladík z filmu Фотографии на стене
V roce 1986 vzniká film Valerije Fedosova Была не была, který líčí osud problémového středoškoláka, jenž se zamiluje do ředitelovy dcery. Namočí se však do soukolí kriminalizované mládeže, ze které není jednoduché odejít. Ani tentokrát nemůžeme hovořit o plné realistické reflexi, ale jen o nástin společenských problémů. Příběh nekončí happy endem, jeho konec zůstává otevřený, ale skutečné problémy jsou již s nástupem Gorbačova za dveřmi.
Pokud se nedařilo společenskou transformaci s veškerými problémy úspěšně pojmenovat, pokusili se oděští tvůrci o žánr naprosto lehký, u kterého by se dalo na problémy zapomenout. Приморский бульвар (1988), r. Alexander Polynnikov, je hudební komedie o mladíkovi, který se vrací z vojenské prezenční služby domů do Oděsy. Atraktivitě snímku pomohly popové písně Vjacheslava Dobrynina.
Vraťme se ještě na závěr k několika dětským filmům. Jak bylo zmíněno výše, tyto filmy jsou většinou zábavné bez hlubší psychologické sondy, zejména to platí o Приключения Петрова и Васечкина (1983) režiséra Vladimira Alenikova. K tomu přistupuje výchovný, případně propagační aspekt, např. Волшебный круг (1976), r. V. Kozačkov, o sirotkovi Artemovi, který miluje cirkus a knížky, odehrávající se v předrevolučním Rusku. Nebo Что там, за поворотом? (1980), r. M. Tolamčev, o chlapci, který přijíždí na prázdniny do vsi, kde jeho dědeček za války padl. Společně s kamarády se rozhodne postavit obětem války pomník. Původně tajný plán se rozkřikne a nakonec se stavby zúčastní všichni místní obyvatelé. Stejná zápletka s pomníkem se objevuje také v díle Мушкетеры 4.А.
Mezi vděčné rodinné filmy patří snímek Что у Сеньки было (1984), r. R. Vasilevskij, o pětiletých dětech. Senka se dozví, že se mu narodila sestřička. Ačkoliv si dobře rozumí s kamarádkou ze sousedství, měl by raději bratříčka, a tak se rozhodne donést miminko na zeleninový záhon sousedce, která by ráda měla děti.
Scéna z filmu Что у Сеньки было
Vasilevskij je rovněž autorem filmu Без сына не приходи! (1986). Původně zamýšlená komedie o dvanáctiletém chlapci, který má nedospělého otce, kterého se rozhodne napravit. Jiný snímek z roku 1982 Просто ужас!, r. A. Polynnikov, také zobrazuje problematický vztah syna a otce s humornou nadsázkou.[17] Obsahuje však fantastický prvek, ve kterém se syn probudí v otcově těle a naopak. Oba pak musí čelit složité situaci, ve které se nedospělý začne chovat zodpovědně a uznávaný zvěrolékař není schopen výkonu své profese. U obou děl je podobná fabule hned v úvodu. Просто ужас! počíná ranní scénou, ve které otec budí syna neschopného vstát, kdežto v prvně jmenovaném díle zoufalá matka shledává otce se synem ve společném náručí, neschopné se probudit.[18]
Tímto srovnáním bych chtěl poukázat na jistý specifický rys ruské estetiky, který ať vědomě či nevědomě se vymyká z prostoru socialistické propagandy. Děti se pohybují ve světě dospělých většinou jako autonomní bytosti. Dospělí jim přitom sekundují. V revolučních nebo válečných snímcích se děti zapojují do úsilí dospělých, a nejednou jsou jim rovnocennými partnery.[19]
Propagandě šlo nepochybně o snahu vytvořit příklady hodné následování. V mírových dobách si děti užívají výdobytku míru a socialismu. Jsou bezstarostné na rozdíl od dětí, které žijí v carském Rusku.[20] Podobně to platí i pro výpravné a fantastické projekty z osmdesátých let, při kterých diváci mohli snít a zapomínat na šedou realitu. Ačkoliv některá díla působí jako klišé nebo i kýčovitě, nelze jim upřít profesionalitu, která se chtěla vyrovnat hollywoodské produkci a zároveň zůstat ryze domácí. Svět dětí představuje stav nevinnosti, případně místo pozemského ráje, Eden nebo Arkádii. „Právě to, že opustil ráj, onu blaženou arkádskou končinu dětství, dává člověku znamení lidskosti… Musíme se propracovat dál k dospělosti, abychom na vyšší úrovni znova dosáhli ztracené harmonie…Tím se zjevuje celá tragédie kultury, její bída a trápení, provinilost, výčitky svědomí, porážka i vítězství, pád i povýšení.“[21] Možná právě tohle dokonale vystihuje ona estetická specifika.
Hlavní hrdinové z filmu Приключения Электроника
Všichni hrdinové, o kterých jsme hovořili v tomto stručném a reprezentativním výboru oděské tvorby pro děti a mládež, vynikají většinou něčím specifickým. V příbězích Выше Радуги (1986), r. Georgij Jungvald-Chilkevič, který se stal jedním z nejpopulárnějších snímků dekády, nebo Приключения Электроника (1979), r. Konstantin Bromberg, vystupují mladí hoši s krásnými rysy. Dobrodružství, která podstupují, nejsou samostatně směrodatná. Vzhled hrdinů, kterých si kamera v některých sekvencích všímá detailně, musí upoutat divákovu pozornost. Tento kamerový trik dává divákovi pocit, že hrdina je velmi blízko, jako by se mohl stát naším přítelem. Jelikož to není skutečně možné, musí se divák s postavou ztotožnit. Klasicistní ideál říkal, že pravdivé je krásné. „Krásná je bytost, v níž vidíme život takový, jaký má být podle našich představ, krásný je předmět, v němž se projevuje život nebo nám život připomíná…“[21]
Poznámky a odkazy na zdroje
[1] https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9E%D0%B4%D0%B5%D1%81%D1%81%D0%BA%D0%B0%D1%8F_%D0%BA%D0%B8%D0%BD%D0%BE%D1%81%D1%82%D1%83%D0%B4%D0%B8%D1%8F?fbclid=IwAR2vP-N0ubYZrgZAq9nI-k54kxwC0nFyUVleaNjV367A7hcwqt7pWTT1d2A
[2] https://glavcom.ua/odesa/news/odeska-kinostudija-viklala-usi-filmi-na-youtube-642091.html?fbclid=IwAR1sYrwVwI9yoGN9y7kOb0SLF4GBRuZGZRSVkQwruHg0pV4nkeFq9RczG_0
[3] Tady je nutné jmenovat dva filmy režiséra Gennadije Poloky Респу́блика ШКИД z roku 1966, který je přepisem knihy Grogorije Bělycha a L. Pantělejeva o životě v sovětském sirotčinci po občanské válce. Příběh je realizován hravou formou. Ačkoliv se jedná o závažné téma, režie vede mladé aktéry často se záměrným přehráváním, kde například tanec evokuje dětskou rvačku. Ve výsledku se jedná o kabaret, který však nikterak nezmenšuje kvalitu díla. Stejně pojal Poloka realizaci dramatu Интервенция o dva roky později. Příběh z Oděsy roku 1918, kdy do města přijíždí intervenční armáda, aby bojovala s bolševiky, je hravým a vtipným kabaretem, aniž by deklasoval rudého hrdinu, kterého ztvárnil Vladimir Vysockij.
[4] Tady bych si dovolil osobní vzpomínku z Kyjeva, kde mi jedna pamětnice sdělila, že se tehdy styděli hovořit ukrajinsky. Na počátku 20. století Ukrajinci měli navíc jazykově i nábožensky blíž k Velké Rusi navzdory tomu, že pět století žili pod vlivem katolického Polska. Ukrajinský národ nebyl ještě „…plně dotvořen a veškeré národnostní cítění se vztahovalo na úzkou skupinku inteligence.“ In: Pipes, R., Dějiny ruské revoluce, Praha 1998, s. 263.
[5] „Bolševičtí vůdcové považovali kulturu za pouhý nástroj: za vládní odvětví zabývající se utvářením myšlení a podněcováním kladného přístupu k budování socialistické společnosti. Původně měla kultura sloužit propagandě v nejširším slova smyslu. To byl cíl literatury, vizuálního, koncertního, divadelního i filmového umění a především vzdělání.“In: Pipes, R., cit. d., s. 298.
[6] Z množství děl uveďme alespoň realizaci podle románu Jules Verna Дети капитана Гранта režiséra Stanislava Govoruchina z roku 1985. Nebo Сказки старого волшебника (1985) r. Natalie Zbandutové. Obě díla jsou skvělou kostýmní a výpravnou podívanou.
[7] Výše naznačený vývoj bychom mohli sledovat i v literární produkci: Alexej Ivanovič Svirksij: Zrzek, kolem roku 1900, popisuje osud tuláků v carském Rusku. Lev Kassil: Švambránie, 1933 a Valentin Katajev: Na obzoru plachta bílá, 1936, líčí život dětí a mládeže v období revolučních změn. Arkadij Gajdar: Timur a jeho parta, 1940, život pionýrů ve stalinské éře. Anatolij Alexin: Třicet jeden den, 1950, Sáša a Šura, 1956, Vladislav Krapivin: Panoš Kaška, 1969, líčí život pionýrů v době po druhé světové válce. A konečně tvorba Jurije Sotnika líčí humorné příběhy dětí na jednom sídlišti a knihy Georgije Sadovnikova (například Spasitel Oceánu, 1974) jsou plné lidí s nevšední představivostí, Don Quijoti nebo baroni Prášilové. Z knih, které poukazují na problematiku mládeže, pak kniha Sergeje Volfa: Podívej se, Gromove, 1969.
[8] Film podle knihy Valentina Katajeva, který se osobně podílel na jeho realizaci. Vzhled obou protagonistů, Gavrika a Péti, posloužil jako vzor stejnojmenného oděského sousoší, které zde bylo odhaleno v roce 1988. Také další adaptace Katajevova díla Волны Чёрного моря, 1975, r. A. Voytensky a O. Goida, nerealizovala Oděsa, nýbrž Kyjevské filmové studio.
[9] Tento vývoj byl v podstatě přerušen druhou světovou válkou. V roce 1931 například došlo v Německu k realizaci dětské knihy Ericha Kästnera Emil a detektivové. Sám autor, jelikož nebyl spokojen s původním scénářem, se stal sám scénáristou tohoto filmu, aby byl zachován původní záměr, tedy aby film byl skutečně dětský.
[10] Z produkce pro mládež zejména: А если это любовь?, 1961, r. Jurij Raizman, nebo Чучело , 1983, r. Rolan Bykov.
[11] Государственного комитета СССР по телевидению и радиовещанию. Jednalo se o filmy pro mládež, které se měly přiblížit problémům, kterým mladí v Sovětském svazu čelili. Oficiální místa tak deklarovala, že jim nejsou cizí problémy obyčejných lidí a zejména mladistvých. Takovým filmem byl například snímek Камерто́н z roku 1979, r. Villen Novak.
[12] Pipes, R. cit. d., s. 299.
[13] Vasilevskij byl velmi plodným autorem filmů pro děti v Oděském studiu. Roku 1974 natočil typický snímek této dekády s písněmi o bezstarostném životě městských dětí Рассказы о Кешке и его друзьях.
[14] Radomir Vasilevskij vytvořil oba filmy Дубравка (1967) a Шаг с кры́ши (1970) podle knížek spisovatele Radije P. Pogodina.
[15] Převládající tzv. genderové role v sovětských filmech stojí za mnohem rozsáhlejší úvahu. Ve zmiňovaném filmu Чучело (studio Mosfilm) je hrdinka obětí šikany. Tématem je tento snímek rozhodně ojedinělý z produkce sovětské kinematografie.
Pokud se zamyslíme, že komunistický režim toužil stvořit „sovětského člověka,“ jenž měl být morálně zásadový, charakterově pevný, odhodlaný k boji, pak si dovedeme dokreslit děvče, které se vyrovná chlapcům, aniž by přestávala být dívkou. Chlapecké filmy však nabízejí děj nabitý akcí, proto se těší větší pozornosti. Přesto si dovolím ještě předložit jeden citát k případné úvaze: „…obě pohlaví… obvykle musí žít odděleně… pokud slabší pohlaví, neschopné převzít náš způsob života, pro ně příliš namáhavý, nás nutí převzít jejich způsob, pro nás příliš změkčilý; a protože ženy už nechtějí snášet oddělený život a nemohou se stát muži, činí z nás ženy.“ In: Rousseau, J. J., Dopis d´Alembertovi, Praha 2008, s. 131.
[16] Realizovaný Mosfilmem v roce 1986.
[17] Námět spisovatele Jurije Sotnika však není původní. V roce 1883 příběh magické záměny otce a syna vymyslel britský spisovatel Thomas Anstey Guthrie v knize Vice Versa čili Naučení otcům.
[18] Mohli bychom v podobných scénách v mnoha jiných sovětských filmech pro děti a mládež shledat jistý zajímavý psychologický úkaz. Podle švýcarské žákyně C. G. Junga Marie-Lousi von Franz se v ruských pohádkách vyskytuje archetypální hrdina, jež není patřičně disciplinovaný. Vrhá se do nových zkušeností, podniká neobvyklá dobrodružství, ale málokdy dovede něco zdárně ke konci, což charakterizuje „věčné chlapce.“ „Možná i proto … novodobý komunismus (psáno v roce 1953)… Představuje přehnaně perfekcionistický ideál a současně brutálně trestá jakékoliv porušení autoritativně vyžadované disciplíny.“ In: M. L. von Franz, Animus a anima v pohádkách, Brno 2008, s. 79-80.
[19] Zejména ve filmu Ivanovo dětství Andreje Tarkovského z roku 1962.
[20] Film režiséra Vjačeslava Kolegaeva На миг оглянуться… z roku 1984 líčí mládí dvou chlapců v carském Rusku. Jejich život je naplněn většinou školními potyčkami, rybařením, toulkami venkovem. Ani na chvíli nepřestávají snít. Příběh je inspirován životem dvou spisovatelů: Borise Žitkova a Korněje Čukovského. Tento snímek by se dal nazvat ruskou odpovědí na životní příběh Jacka Londona.
[21] Utitz, E., Dějiny estetiky, Praha 1968, s. 58-59.
[22] N. G. Černyševskij, Estetické vztahy umění ke skutečnosti, Praha 1946, s. 14.
Seznam literatury
Pipes, R., Dějiny ruské revoluce, Praha 1998
Černyševskij, N.G., Estetické vztahy umění ke skutečnosti, Praha 1946
von Franz, M. L., Animus a anima v pohádkách, Brno 2008
Rousseau, J. J., Dopis d´Alembertovi, Praha 2008
Utitz, E., Dějiny estetiky, Praha 1968
- Film Festival Zlín, programový katalog, Zlín 2006
Herfurt, I., Zlatý fond světové kinematografie, Praha 1986
Lukács, G., Velcí ruští realisté, Praha 1948
PhDr. Daniel Herman
Vystudoval historii a obor pedagogicko-psychologického zaměření na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval studium na Université Le Mirail v Toulouse a Institut fűr internationale Politik und Wirtschaft v Hamburku. Rigorózní zkoušku na téma antisemitismus přelomu XIX. a XX. století obhájil na Filozofické fakultě Ostravské Univerzity. Publikoval v Literárních novinách a na internetových serverech kukatko.cz a showbiz.cz. Zajímá se o literaturu, dějiny filmu i divadla a úpolové sporty (trenér III. třídy v zápase). O kinematografii 70. let XX. století měl cyklus přednášek na Katedře dějin umění a kulturního dědictví Filozofické fakulty Ostravské Univerzity. Jako dobrovolník vyučoval český jazyk u krajanských komunit v Moldavsku a na Ukrajině. Od roku 2016 spolupracuje s Českým centrem v Kyjevě jako lektor českého jazyka.
Téma článku
Sdílet tento článek
Link2Ukraine
Link2Ukraine je nezávislým zdrojem analýz, zpráv a expertních vyjádření, jejichž autory jsou akademici, vědci, experti a profesionální novináři. Nezávislí experti sdílejí na naší platformě své znalosti a poznatky o Ukrajině, což je důležité a potřebné především v době, kdy je veřejnost zahlcována přívalem fakenews a spoustou nevěrohodných zpráv. Původ námi publikovaných informací je vždy jasně specifikován.
