Prvním výhradně českým menšinovým spolkem, který byl v Oděse založen, byl spolek s názvem „Česká beseda“. Cílem tohoto v říjnu roku 1882 založeného spolku bylo pěstovat rodný jazyk, poskytovat si vzájemnou „materiální a morální podporu“, napomáhat radou zájemcům o vystěhování se do Ruska a naopak odrazovat ty krajany, kteří by snad uvažovali o vystěhování se z Oděsy, od tohoto úmyslu, neboť ten by „jim samotným, ani jejich nové vlasti nepřinesl žádného užitku“.^[7] O konkrétním působení českých rodáků v rámci tohoto spolku se nám bohužel nedostává konkrétních informací. Jisté je jen to, že na činnost besedy navázal jiný český menšinový spolek s názvem „Česko-slovanský podpůrný spolek“, který byl založen roku 1900 za účelem „zabezpečení prostředků sloužících ke zlepšení materiálních a morálních podmínek potřebných Čecho-slovanů bez rozdílu pohlaví, věku, hodnosti a stavu“.^[8] I když formální důraz činnosti spolku byl jednoznačně položen na charitativní činnost, je zřejmé, že hlavní funkce spolku spočívala v „krajanské“ socializaci osob českého původu dlouhodobě žijících v Oděse.

V době svého největšího rozvoje, tj. během prvního desetiletí 20. století, spolek sdružoval na padesát řádných členů, pro něž byla pravidelně, v sobotu a v neděli, organizována spolková shromáždění. K dalšímu neformálnímu kontaktu mezi krajany docházelo v jiné dny týdne a to buď v prostorách spolku, nebo v oblíbené oděské kavárně „Franconi“, v níž byl k dispozici i český periodický tisk ze staré vlasti.[9] Jiné vhodné místo pro setkávání českých rodáků v centru města představovala Tiraspolská ulice č. 6, kde se nacházel „český hostinec“, jehož provozovatelem byl „krajan“ J. Adamec.[10] O přítomnosti české obce ve městě jsme hodnověrně informováni díky údajům z prvního všeruského cenzu z roku 1897. Tehdy se k češtině, jako svému rodnému jazyku, přihlásilo celkem šest set šestnáct obyvatel Oděsy,^[11] mezi nimiž profesně převažovali řemeslníci, obchodníci a nádeníci. Nezanedbatelný význam zaujímali také pedagogové nejrůznějšího typu a osoby, působící v oblasti kultury a umění. Byli to právě představitelé posledně jmenovaných odvětví, kteří patřili mezi nejváženější představitele české menšiny ve městě, a kteří zde zanechali dodnes patrnou stopu.

Mezi zakládajícími členy výše zmiňovaného českého podpůrného spolku je uváděna i bezesporu nejvýznamnější postava oděského kulturního života českého původu, dlouholetý šéfdirigent orchestru místního městského divadla a hudební skladatel Josef Přibík. [12] Přibík zanechal z českých krajanů v Oděse nejvýraznější a dodnes patrnou stopu. Toto konstatování vychází ze skutečnosti, že Oděsa se tomuto příbramskému rodáku stala skutečnou novou vlastí. Přibík zde působil ve službě jak místní, tak české hudební kultuře více než čtyřicet let. Díky jeho angažovanosti nalezla v oděském operním orchestru a divadelním životě vůbec uplatnění také řada českých umělců. Po celou dobu svého působení v oděském hudebním prostředí propagoval českou hudbu, a to nejen tím, že zde inscenoval díla českých skladatelů, ale též prostřednictvím přímých kontaktů s významnými českými umělci, které do Oděského divadla pravidelně zval k hostování.[13] Podle některých údajů se mohlo za dobu jeho kariéry jednat až o několik desítek osob.[14]