Recenze filmu: Astenický syndrom – díl 1.
„Rád bych se pobavil, poslouchal nějakou hudbu… místo sledování takových filmů. Nechtěl jsem vidět nějaké lidi, jak chodí, nosí rakve, pohřbívají…,“ říká solidně oděný pán ve středních letech v kabátě a klobouku, když odchází z kina po zhlédnutí „první“ části či spíše předehry k filmu Astenický syndrom ukrajinské režisérky Kiry Muratové. Jsme svědky toho, co bychom sami řekli být na místě tohoto pána a v čase, kdy se situace odehrává. Ale nenechme se mýlit. I po více než třiceti letech se jedná o náročné dílo. Také teď se chceme raději bavit, odlehčit se od světa každodenních problémů.
Režisérka filmu Kira Muratova
Ačkoliv je dílo protkané úsměvnými scénami, je zatíženo problémy hlavních aktérů, kteří se snaží přežít ve světě, který je odcizený, lhostejný, ve kterém není možná empatie. Tolik shrnutí, jež o filmu prakticky nic neříká. Kira Muratova neměla v úmyslu realizovat film, který by bylo snadné zaškatulkovat. Přes tuto naznačenou synopsi je dílo naplněno obrazy, jež budí silný neklid i únavu. A právě tuto „únavu“ se režisérka snaží pojmenovat.
Už sám pojem astenie je komplikovaný. Jednoduchá definice říká, že se jedná o tělesnou slabost.[1] Ale astenický syndrom, nazývaný rovněž chronic fatigue syndroma,[2] je souhrnem příznaků únavy, ztížené možnosti soustředění, apatie nebo naprostého vyčerpání, aniž by organismus předtím čelil těžké fyzické námaze.[3] Z odborného hlediska se jedná o klinicky spornou definici, jež nemá jednoznačně podložený symptom.[4]
Také příběh hlavních aktérů filmu se převážně točí ve světě, který neosvětluje žádný prapůvod či proces, jenž by explikoval jejich chování. Objevujeme se v jejich životech, shledáváme, že jsou svým trváním pro nás únavné a přijmout jen část takové existence musí v divákovi budit větší či menší úzkosti.
Úvodní scéna se třemi stařenami
Na úplném počátku stojí tři stařeny a jednohlasně říkají do kamery, že číst Tolstého je prospěšné. V dalším záběru vidíme chlapce u otevřeného okna, jak si hraje s bublifukem. V následující scéně tři muži v průmyslové jámě týrají kočku. Posléze se ocitáme na hřbitově, vidíme tváře mrtvých na náhrobcích, křížích a sledujeme pohřeb. Zdatní muži nesou rakev, kolem stojí a pláčou truchlící. Zde se příběh odehrává beze slov, podbarvený hudbou, jež evokuje němý film. Když se „zvuk“ vrátí, slyšíme žalostný křik vdovy Nataši. Na projevy soucitu reaguje vzpurně a nečekaně opouští obřad. Jsme svědky excentrických projevů, které připisujeme na vrub smutku. Nataša posílá příbuzné k čertu.
Nataša bezcílně prochází městem i svým vlastním bytem. Konečně se odhodlává dojít do nemocnice, kde pracuje jako lékařka. I zde se ocitá v labyrintu, bezcílně a přitom odhodlaně bloudí chodbami, až se rozhoduje podat výpověď. Primář ji odmítá přijmout, opět s ohledem k jejímu smutku. Nataša se opět vyzývavě staví na odpor. Její odiózní jednání graduje na ulici, kde úmyslně strká do lidí. Následně si přivádí do bytu opilého muže, který ji náhodně oslovil. Oba se svléknou do naha a ulehají do postele. Nataša opět propukne v hysterický pláč a muže vyhodí. Když v bytě uklidí, opět odchází na ulici, kde si nechá rezignovaně očistit kabát od náhodné kolemjdoucí.
Nataša cítí odpor k lidem
Nahý muž v Natašině bytě
Nataša rezignuje
Po necelých 40 minutách filmu následuje zvrat. Ocitáme se v kině a shledáváme, že tento děj byl jen černobílým filmem, jejž sledovali diváci v sále. Tvůrce díla spolu s představitelkou Nataši chce s diváky diskutovat, ale nikdo není ochoten se zdržet a přemítat o tom, co zhlédli. Mezi posledními ze sálu odchází četa vojáků, kteří jsou poslušni po rozkazu velitele, a muž, který při projekci usnul.
Spící muž v sále
Ouvertura filmu je naprosto syrovou výpovědí ženy, která neví, jak se vyrovnat se skutečností. Žal ze ztráty manžela ji vrhá do těžko řešitelných situací. Není schopna smutku, je schopna jen zloby. Není to sociální obžaloba, jak by bylo nasnadě se domnívat, ale osobnostní kataklyzma. Nataša se jeví silnou, není psychicky zlomená, ale její žebříček morálních hodnot se zhroutil. Bojuje s apatií na jedné straně, na druhé veškerá její řešení se obrací v marnost.
Pokud Muratová chtěla postihnout astenii jako devastaci člověka, jenž čelí smutku, musela vytvořit Natašu. Nechtěla se však omezovat jejím mikrosvětem, jenž se jeví jako bublina hrozící prasknout podobně jako chlapecká kratochvíle z počátku děje. Výsledný dojem je silně depresivní a šokující. Jedině hudební doprovod podbarvuje Natašino bloumání jako jemnou frašku.
Proto je také narativní struktura díla vlastně dvojí. Černobílý syžet ustoupí barevnému náhle, ale logicky. Fabulace se nerozpadne a my se ocitáme v novém příběhu.[5] Vlastní historie Astenického syndromu začíná až v kině a my právě zjišťujeme, že film je „ve skutečnosti“ barevný. Muratová využila iluze kinematografie, jež ji doprovází od prvopočátku. Přes skutečnost, že sledujeme psychologický film, nám uniká režisérčina snaha se ospravedlnit. Kde končí jedna skutečnost a začíná druhá? A kde konečně začíná naše realita?
Nikolaj
Náplní každého uměleckého počinu je konečně vždy divákova katarze. A proto se velmi rychle ztotožníme s gymnaziálním učitelem angličtiny Nikolajem Alexejevičem. Jeho kapitola už není tragickým vyprávěním, ale namnoze groteskním. Příběh zaplní několik vedlejších postaviček a svou úlohu neztratila ani ulice, jejíž aktéři, ve snaze zachovat si jistou důstojnost nebo noblesu, ve výsledku působí směšně.
„Soudruzi, sledujete televizní pořad: Úžasná realita. Dobré ráno, soudruzi. Právě jste viděli dokument: Záhada slepice a vejce, který hluboce zasáhl naše diváky,“ přeruší hodinu angličtiny svým výstupem třídní komik. Nikolaj ho už neslyší, neboť třídu opustil. Situace ve vyučování byla k nesnesení, nikdo neposlouchal výklad, studenti se zabavovali po svém. Strach ze zkoušek nikoho nesužoval, neboť je možné se všemu naučit nazpaměť. Jakmile se od znuděného studenta Ivnikova Nikolaj doslechne, proč ho látka nezajímá, dojde mezi nimi, k radosti zbytku třídy, ke krátké fyzické potyčce.
Zde Muratová využívá střihové diskontinuity. Ocitáme se zároveň za oknem na ulici, kde stojí fronta ke stánku s rybami. Dav je téměř nezvládnutelný, jak se všichni tlačí, aby dostali čerstvý tovar. Přitom kdosi ze studentů obírá ve třídě herynka, aniž by se rozpakoval Nikolajevovou přítomností.
Nikolajevovy patálie nekončí. Na chodbě čelí konfliktu se školnicí, která se na něj ohrazuje, že přišel do školy se zpožděním. Marně se Nikolaj pokouší osvětlit příčinu, že totiž usnul v metru. Možná přeplněná souprava, nedostatek vzduchu způsobil náhlou ztrátu vědomí. Ale školnice pedagoga kritizuje jako žáka. Také snaha usměrnit školnici mravně vyjde naprázdno. Školnice se rozkřičí.
Konflikt Nikolaje se školnicí
Nikolaj trpí astenickým syndromem. Je unavený, často bez energie, z nenadálých příčin upadá do spánku. V metru se svalil na zem přímo v koridoru. Dav kolem něj prochází naprosto lhostejně, jak si zvykl na překážky z rozkopaných ulic. Když konečně dorazí milicionář s lékařkou, konstatují, že není opilý, jak se původně zdálo, nýbrž prostě usnul.
„Nesedím, nestojím, já se asi oběsím! Nikdo mi nerozumí, nikdo mi nerozumí…,“ rozčiluje se Nikolaj na ulici. Korpulentní pán s ptačí klecí a se síťkou pomerančů si ho nevšímá a radostně poskakuje domů, kde jej vítá dcera. Bytem zní moderní hudba, dcera tančí a pán se raduje ze svých andulek v klecích, dokud si nevšimne dceřiny číhající sněhobílé kočky. Idylka se prudce změní ve rvačku s dcerou. Muž častuje kočku i dceru velmi hanlivými výrazy.
Spokojená domácnost milovníka andulek
Kočka ohrožující spokojenost v domácnosti
V jiné scéně sledujeme studenta Ivnikova, jak pozoruje dvě lehčí ženy, jež si utahují z mentálně nemocného muže. Když muž žádá, aby ho nechaly být, Ivnikov zasáhne. Dojde k novému konfliktu, který pro změnu pozoruje udivený Nikolaj. Ivnikov se rozhodne agresivní ženy ztrestat, když se náhle v okně přilehlého domu objeví rozezlený muž, který je vyrušený hlukem sporu. Ivnikov ve vzteku popadne odpadkový koš a mrští jím do mužova okna. Jeho původně dobrý úmysl se zvrhl, když rozbitým sklem pozorujeme užaslou matku s malými dětmi, kteří teď čelí chladu z ulice.
Při sledování Ivnikova si uvědomíme, že Nikolaj není výjimkou v pocitech osamění. Ivnikov koupí své matce, školnici, nátrubek jako dárek. Pak čeká sám doma, až se vrátí z práce. Obklopen spoustou kýčovitých porcelánových figurek a spousty podobné veteše se zdá, že přemítá o tom, jak se vůbec mohl ocitnout v tomto pro něj odcizeném prostředí.
Náhodná rodina, které Ivnikov rozbil okno
Ivnikov ztracený ve světě matčina kýče
Jakmile školnice vstupuje do děje, se zájmem sledujeme její tělnatou postavu obratně se pohybující mezi spoustou nádobí a nábytku. Zde se role obrací a Ivnikov je ten, kdo matku poučuje o Shakespearovi. Vzdělání už mu není cizí, využívá ho k mírné provokaci vůči věčně sekýrující matce. Vztah mezi nimi je však prost agresivity, což z nich činí atypické aktéry. Jakmile školnice uchopí trumpetu, nasadí nátrubek, následuje jedna z nejdojemnějších sekvencí filmu, jejíž melodie evokuje poklidnou nostalgii a spokojenost.
Záběr z ikonické scény
Astenický syndrom Kiry Muratové spočívá zejména v silném obrazovém pojetí. Režisérka předkládá mizanscénu jako zdánlivě bezděčný účinek. Postavy jsou obklopeny špínou, harampádím, banalitami či fotografiemi. Když si uvědomíme, že na začátku jsme sledovali snímky mrtvých, pak objevíme udiveného Nikolaje skrytého za fotky zasloužilých dělníků vystavených na transparentu, cítíme, že sledujeme těžko vysvětlitelný rozpor. Astenický syndrom chce předně zneklidňovat. Muratová využívá symptomu apatické nemoci k tomu, aby prostřednictvím situací a předmětů způsobila v divákovi opak toho, co je diagnózou syndromu. V takových aspektech se realistický snímek ocitá paradoxně zase u kořene kinematografie a její iluze. Zjednodušovat film na nějaké pojetí realismu by mizanscénu ochudilo.[6]
Z hlediska filmové sémiotiky se v díle nachází přemíra paradigmatických konotací, jež působí nahodile a divák si je v prvním okamžiku nemusí spojit s žádným konkrétním smyslem. Výsledná imprese je střídavě poetická, odpudivá, ale i podmanivá. Sledujeme kresbu Lenina na pozadí plném holubů, jiná kresba zobrazuje indické božstvo, následovaná fotografií dítěte z titulní stránky časopisu. V následujícím záběru vstupuje Nikolaj do ředitelny, která působí velmi stísněným dojmem díky přítomnosti direktora, jenž telefonuje, a dalších tří lidí, kteří vyhlíží, že nemají nic na práci, nebo naopak že trpí přemírou práce.
Muratová film realizovala na přelomu let 1989 a 1990, v době vrcholící krize sovětského systému. Obchody zely prázdnotou, rubl ztrácel na ceně, jistoty socialismu, jež byly propagandou vyhlašovány za nezpochybnitelné, se ukázaly lichými. Když se Nikolaj účastní veřejné debaty, kde se přítomní snaží najít slova, která by byla mravně, racionálně i sociálně pevná, je výsledkem jen množství otřepaných frází. Frází vhodných pro absurdní divadlo sovětského střihu. Nikolaj na schůzi upadá do spánku a v sále nastane nečekané ticho, jež přeruší sekvence zobrazující zamřížované okno dětského domova, za kterým se pitvoří dětské obličeje. Výjev podbarvuje uši trhající zvuk kukaček, kvičení selat a bučení krav. Muratová tak sděluje, že jistoty zmizely.
Dlouhá sekvence filmu zdůrazňující utrpení
Ostatní záběry pracují promyšleně se syntagmatickými konotacemi, jako například byt školnice, záběry na trh s rybami nebo dlouhá sekvence v psím útulku. Sledujeme zde velmi žalostný pohled na psy namačkané za mříže. Zatímco děti se vysmívají světu dospělých zpoza svých mříží, psi jsou ryze nešťastnými oběťmi. Člověk je přece nadán jistou mocí, slovem a schopností ovlivňovat. Muratová tak možná sděluje, že je jen vinou samotného člověka, že tuto schopnost ztrácí.
Aby podtrhla své úsilí, využívá ikonických motivů, jež přechází do symbolů.[7] Její mizanscéna odkazuje na minimálně dva velikány světového malířství. Prvním je Hieronymus Bosch. Pohled na koridor kyjevského metra evokuje obraz Vize ze záhrobí, detail, ve kterém duše prochází tunelem na onen svět, přesněji do Empyrea[8]. Trh s rybami upomíná obraz Fůra sena, v němž se lidé předhánějí v tom, kdo urve větší díl zisku. Četné hádky mají za účinek další motiv, tentokrát z obrazu Sedm smrtelných hříchů, a to detail Hněv. A konečně i šklebící se děti připomínají četné pitvořící se postavy bláznů z Boschových obrazů.
Naprosto signifikantní je odkaz na Velázquezovu Venušinu toaletu.[9] Nikolaj se vrací do bytu a nemůže odemknout zablokovaný vchod. Jeho sestra využila bratrovy nepřítomnosti, aby v bytě uspořádala party. Zatímco Nikolaj v tmavé chodbě bojuje se zámkem podobně jako duše snažící se dostat z pekla do ráje, jejž představuje jeho byt. Když se Nikolaj konečně dostane domů, musí projít kolem rozjařených slečen jako očistcem, aby nakonec odhalil v pokoji výjev ze zmiňovaného barokního obrazu. Nikolaj svou přítomností ruší ráj. Lehá si vedle „Venuše“ do postele a říká sestře: „Kdybys jen věděla, jak dlouho jsem snil o tom tady takhle ležet. Na posteli našich rodičů! Tak měkké, tak teplé, tak klidné…“ Jak řekl básník Novalis: „Kam jdeme? Vždycky domů.“
Když opět upadne do spánku, zjevují se mu výjevy ženských aktů v klasických portrétních polohách. Akty musely diváky po době prudérní socialistické morálky šokovat. Muratová však sleduje jiný záměr než skandalizovat. Nahotu bychom měli chápat jako očistu. Snahu zbavit se břemen civilizace s jejími neurózami a oddat se kráse nebo ráji.
Zrození Venuše – Muratová zobrazuje nahotu jako provokaci vůči sovětské prudérnosti
Tyto malířské odkazy jsou jednoznačnými symboly. Stejně tak hřbitov na začátku příběhu symbolizuje život a jeho naplnění. Můžeme říct, že každý touží po splnění životní úlohy. Na svět přicházíme nazí. Proto se snažíme uniknout stereotypu, nesnášíme apatii, sníme o naplnění a klidu. Divák je postaven na roveň postavám, oba potřebují katarzi.
Závěr filmu je téměř dokumentární. Nikolaj se dostane do psychiatrické léčebny, kde nejprve sledujeme strhující výpověď jednoho z pacientů. Jakmile si uvědomíme, že jeho monolog je jen dalším blábolením, kamera obrací pozornost jinam. Všímá si chovanců pracujících na zahradě. Když zhlédneme, že si hrají téměř jako děti, začneme pravděpodobně pochybovat o definici dospělosti. Lidé jsou stejně zranitelní jako děti nebo psi.
Nikolaje může spasit snad jedině láska. Nikolaj opouští kliniku v doprovodu až naivně zamilované ženy. Následně sledujeme jejich cestu metrem. Ve vagónu je přítomen skromný počet cestujících. Například žena, která v hluku soupravy mluví vulgárně, aby na každé stanici uznala, že je vlastně všechno v pořádku. Nebo podobně zamilovaný pár jako je ten Nikolajevův. Nikolaj však zase usne a na konečné není možné jej probudit. Jeho milenka propukne v hysterický záchvat, ale veškeré její úsilí je marné. Ve voze zhasnou světla a souprava se chystá do depa. Žena rezignuje a Nikolaje opouští. Spící v pološeru jede do neznáma. Do ráje, do pekla…?
Odkazy na zdroje
[1] Benesch, Hellmuth, Encyklopedický atlas psychologie, Praha 2001, s. 16.
[2] Syndrom chronické únavy
[3] https://therapynemo.com/en/dolphin-therapy/indication/ustalost/
[4] Všeobecná encyklopedie Diderot, sv. 7, Praha 1999, s. 361. Heslo: syndrom chronické únavy.
[5] Bordwell, D., Thompsonová, K., Umění filmu – Úvod do studia formy a stylu, Praha 2018, s. 399.
[6] Bordwell, D., Thompsonová, K., cit. d., s. 160.
[7] Monaco, J., Jak číst film, Praha 2004, s. 159-162.
[8] Rembertová, V. P., Bosch, Praha 2013, s. 64.
[9] Pijoan, J. Dějiny umění, sv. 7., Praha 1999, s. 128.
Seznam literatury
Benesch, Hellmuth, Encyklopedický atlas psychologie, Praha 2001
Bordwell, D., Thompsonová, K., Umění filmu – Úvod do studia formy a stylu, Praha 2018
Fouillé, Alfred, Předmluva. In: Guyau, Jean-Marie, Umění z hlediska sociologického, Praha 1925
Herfurt, I., Zlatý fond světové kinematografie, Praha 1986
Hobsbawn, E., Věk extrémů – krátké 20. století 1914-1991, Praha 1998
Monaco, J., Jak číst film, Praha 2004
Pijoan, J. Dějiny umění, sv. 7., Praha 1999
Rembertová, V. P., Bosch, Praha 2013
Tarkovskij, A., Zapečetěný čas, Příbram 2009
Všeobecná encyklopedie Diderot, 8 svazků, Praha 1999
PhDr. Daniel Herman
Vystudoval historii a obor pedagogicko-psychologického zaměření na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval studium na Université Le Mirail v Toulouse a Institut fűr internationale Politik und Wirtschaft v Hamburku. Rigorózní zkoušku na téma antisemitismus přelomu XIX. a XX. století obhájil na Filozofické fakultě Ostravské Univerzity. Publikoval v Literárních novinách a na internetových serverech kukatko.cz a showbiz.cz. Zajímá se o literaturu, dějiny filmu i divadla a úpolové sporty (trenér III. třídy v zápase). O kinematografii 70. let XX. století měl cyklus přednášek na Katedře dějin umění a kulturního dědictví Filozofické fakulty Ostravské Univerzity. Jako dobrovolník vyučoval český jazyk u krajanských komunit v Moldavsku a na Ukrajině. Od roku 2016 spolupracuje s Českým centrem v Kyjevě jako lektor českého jazyka.
Téma článku
Sdílet tento článek
Link2Ukraine
Link2Ukraine je nezávislým zdrojem analýz, zpráv a expertních vyjádření, jejichž autory jsou akademici, vědci, experti a profesionální novináři. Nezávislí experti sdílejí na naší platformě své znalosti a poznatky o Ukrajině, což je důležité a potřebné především v době, kdy je veřejnost zahlcována přívalem fakenews a spoustou nevěrohodných zpráv. Původ námi publikovaných informací je vždy jasně specifikován.
